The Lie

...

Nastoupila jsem do Harryho auta. Měkká černá kůže sedadla si podmanila moje tělo a já uvolnila veškeré svaly těla. Po slabé půlhodině jízdy jsme zaparkovali u domu, který mi již známý byl. Byl to dům Zayna a kluků. Zastavili jsme se u dveří Zaynova pokoje.

„To, co tu uvidíš, možná změní tvoje rozhodnutí." Jemně se pousmál.

„Jaké rozhodnutí?" Chytla jsem jeho paži. Jakmile jsem to udělala, vybavil se mi celý sen z dnešní noci. Slabá vlna energie projela mým tělem, poté se naše oči střetly. Okamžitě jsem spojení přerušila. Tohle se nesmí dít.

„Rozhodnutí o tom, zda se mu ozveš nebo ne." Otočil se tváří ke dveřím a otevřel pokoj. Chvíli jsem se rozhlížela po pokoji a poté to uviděla. Na psacím stole byly různé papíry z mé střední školy, byly tam brožůrky všech škol se zaměřením na literaturu z celé Anglie. Moje škola tam, díky bohu, nebyla. Zaynovo písmo jsem poznala. V bloku byly sepsány body a data o tom, kdy a kde jsem byla. „Harry? Co to má znamenat? Co tohle všechno je?" Otočila jsem se na něj.

„Zayn se tě snaží najít. Nikdo mu nic nechce říct, takže tě hledá na vlastní pěst."

„Cože? Ne... To nesmí..." Přešla jsem k Harrymu a chytla ho za ramena. „Harry, Zayn mě nesmí najít!" Zhluboka jsem se mu podívala do očí, energie se opět objevila v mých žilách a razila si cestu po celém těle. Cítila jsem, jak se jeho tělo pod mým dotekem napíná. „Harry, pokud mě Zayn najde, bude to horší než teď." Harry na mě chvíli jen hleděl a poté přikývl.

„Pokusím se ho od toho odradit. Avery, zavolej mu a ukonči to. Nebude se tolik trápit. Stejně si myslím, že hledá odpověď, na otázku Proč?" Jak jsem tam tak stála a dívala se do těch zelených očí, uvědomovala jsem si, že má pravdu. Musím mu to vysvětlit, už jen pro jeho dobro. Musí to skončit a Zayn musí jít dál.

„Dobře. Udělám to. Hned jak se vrátí z nemocnice." Pousmála jsem se a opustila Zaynův pokoj.

Velké londýnské letiště mě vítalo. Vchod do haly byl pět metrů od sedadla spolujezdce, které momentálně bylo mé.

„Harry, děkuju. Děkuju, že jsi mi dělal řidiče a za Zayna. Jsem ráda, že tady má někoho na koho je spolehnutí." Usmála jsem se.

„Nemáš vůbec za co." Usmál se. Jemné dolíčky se ukázaly na jeho tvářích. Objala jsem jeho statné tělo, věnovala mu polibek na tvář a otevřela dveře od auta. „Avery, počkej ještě." Vychrlil. „Tady je moje číslo. Zavolej mi, až přistaneš. Chci si být jistý, že jsi v pořádku." Jeho rty vytvořil jemný úsměv, jeho oči se nepohnuly ani o milimetr. Stále sledovaly ty mé. „Avery probuď se. Tohle nedělej!" Promlouvalo ke mně moje vnější já.

„Ehm.. Dobře. Pak ti zavolám." Pousmála jsem se, vzala si kousek papíru, který Harry stále držel.

Velcí beránci běhají většinou po obloze a já lehávám na zemi a přemýšlím, co mi připomínají. Shlížejí na mě jako andělé z nebeské dálky. Ale teď je to naopak. Teď jsem já nad nimi a vidím jejich druhou stranu, i když jen na pár hodin. Jsem jim tak blízko, mohla bych se jich dotknout.
Bílý lístek s telefonním číslem stále schovávám ve své ruce, přemýšlím nad tím, co se mezi mnou a Harrym stalo, ale vysvětlit si to nemohu. Mám mnoho otázek, ale nemohu na ně najít odpovědi a až teď mi dochází, že takto se asi cítí i Zayn. Moje rozhodnutí padlo. MUSÍM MU TO VYSVĚTLIT!

Newyorské letiště mě vítá, beru svoje věci a poté nasedám do taxíku, jenž mě odveze domů.

„Jsem doma." Křičím na celý dům.