The Lie

Část 14

,,Cože? To si děláš srandu, Avery?" Vykřikla mamka, zatím co její ruce létaly do všech směrů. V jejích očí byl vidět šok, překvapení a v neposlední řadě i hněv.

,,Avery, tohle nemůžeš myslet vážně! Je ti 17. Chodíš na střední školu." Musela jsem se nad jejich reakcí sarkasticky uchechtnout. Ruce jsem si překřížila na prsou. I když se otec snažil být v klidu, bylo vidět, že ho to také zarazilo.

,,Tati, je mi 17, za dva týdny 18. Navíc... budu se stěhovat kvůli vysoké, nebudeme tady dlouho na obtíž." Poslední větu jsem se snažila říct potišeji. Než jsem se nadechla, abych mohla pokračovat, přerušil mě mámy hlas.

"Ty se rozhodně nikam nestěhuješ, mladá dámo! Kdy jsi nám jako chtěla tohle oznámit?" To už mamka ječela.

,,Lásko, uklidni se. Nepomáháš ani této situaci, ani sobě a ani miminku." Ustaraně ji pohladil po zádech a lípl jí pusu do vlasů.

,,Já ho tam prostě nemůžu nechat." Oči se mi začaly plnit slzami. Vší silou jsem se je snažila udržet a nepustit, ale ony se chovaly tak, jak samy chtěly.

Otevřela jsem počítač a ve složkách našla naší společnou fotku. Počítač jsem otočila směrem k nim a bez slova odešla.

Dveře pokoje jsem zamkla a nehodlala je otevřít dříve než ráno.

Smutek mi podkopl nohy a já se svalila do postele. Nadýchané polštáře mě ponořily do měkké voňavé výplně. Mobil jsem zapojila do sluchátek, nechala se unášet tóny mých milovaných songů. Rázem jsem se přenesla do svého osobního alternativního světa. Všechny chmury se ztratily, tudíž mojí tvář zdobil lehký úsměv. Se zavřenými víčky jsem se pomalu potápěla do říše snů.

Budík začal ječet v šest hodin jako pominutý. Otráveně jsem ho umlčela a přešla do sprchy. V koupelně jsem si všimnula, že jsem se ani nepřevlékla. Stáhla jsem ze sebe černé egíny a šedé tílko. Kapky vody mi stékaly po rozespalé kůži, snažily se umýt všechny pozůstatky ze světa neovlivnitelné fantazie.

,,Dobré ráno Zlatíčko." Pozdravila mě s úsměvěm mamka. Snažila se dělat, jakoby včerejší hádka nebyla, ale byla.

"Dobré." Bez pohledu do jejích očí jsem si v lednici snažila ukořistit snídani a něco malého do školy.

"Nebuď naštvaná, Děláme to pro tebe, zkazila by sis život." Ozvala se.

,,Nejsem naštvaná. Jsem zklamaná. Jak víš, co je pro mě nejlepší, když se poslední rok staráš jen o to, že chceš další dítě? Ani ses mě nezeptala, jestli s tím souhlasím." Zhluboka jsem se nadechla a otočila se směrem k ní, Dívala se na poloprázdný hrníček, jenž svírala ve svých rukách. ,,Víš vůbec na jakou univerzitu jsem se hlásila?" Stále jsem na ni směřovala můj pohled. Nic neříkala, jen se dívala na hrnek. ,,Jak nečekané." Dodala jsem. Zahryzla jsem se do jablka, vzala si termoláhev s kávou a odešla do školy.

Pře domem jsem naskočila na longboard. Vítr mi čechral vlasy a já si užívala té volnosti, která mě momentálně obklopovala.

Hned při odchodu z první hodiny si mě odchytl učitel literatury.

,,Avery, mám pro tebe takovou velkou obálku." Usmál se, když houpal obálkou ze strany na stranu. S úsměvem mi ji podal. Věděla jsem, co v ní je. Výsledky mých přijímacích testů a talentových zkoušek.

,,Děkuju." Nervózně jsem se pousmála, ale obálku nechávala zavřenou, teď jsem ji otevřít nemohla. Ne tady.

,,Neotevřeš ji?" Zeptal se zmateně učitel.

,,Ne." Kývala jsem záporně hlavou. ,,Dnes ne, další selhání, bych už nezvládla." Chtěla jsem se otočit k odchodu, ale profesor si mě ještě zdržel.

,,Slyšel jsem, že jsi jako jediná nebyla ve Švýcarském muzeu umění. Má to nějaký důvod? Jelikož si myslím, že zrovna muzeum by pro tebe bylo vhodné." ?Mile se usmál.

,,Abych pravdu řekla, něco mi říkalo "Jdi do dětského domova!" Myslela jsem, že tam najdu nějaký příběh, který změní můj pohled na svět a bude mít vliv na mé psaní. A nakonec to dopadlo tak, že se tam nejspíše začal psát ten můj." Slzy se opět draly ven, musela jsem, co nejrychleji zmizet. Bez rozloučení jsem vystřelila z učebny, jako splašená kulka z kulometu. Probíhala jsem chodbou a mířila ven. Teď už mi bylo jedno jestli budu mít zameškané hodiny. Pololetí bylo dávno pryč a koncové známky ještě dva měsíce daleko. Utíkala jsem až do parku, moje nejoblíbenější místo. Sedla jsem si ke stromu, o jehož kmen jsem si opřela záda. V rukách se mi stále nacházela obálka z UELNY (University of English Literatury, New York) Jediné mínus, co tato škola měla, bylo, že neposkytuje campus, ale musíme si najít byty. Jenže najít levný byt na Manhatoně, navíc blízko školy není lehké. Obálku jsem položila vedle nohou, vyndala jsem notebook a začala hledat byt. Přejížděla jsem ze stránky na stránku a hledala nejvýhodnější nabídku.

,,Ahoj." Ozval se hlas vedle mě.

,,Zayne? Co tu děláš?" Nechápavě jsem si ho prohlížela.

"Chtěl jsem tě vidět. A taky... zahlédl jsem tě sem utíkat. Co se stalo?"

Nic jsem neodpověděla, rty mi tvořily rovnou linku a oči vyhledaly ty jeho, ve kterých byly malé jiskřičky. Bez odpovědi jsem se opět otočila k počítači. Zayn si sedl vedle mě a ruce si složil do klína.

,,Co se stalo? Celá se klepeš." Ruku mi položil kolem ramen, notebook zacvakl a natočil si mou tvář, aby viděla tu jeho. ,,Avery, co se stalo?" Zeptal se ustaraně, vím, že to myslel upřímně, ale v tu chvíli jsem mluvit nechtěla. Jeho přítomnost mi pomáhala. Ruce jsem obtočila okolo jeho trupu a přitáhla si ho blíže k sobě.

,,Nic se nestalo... zatím. Všechno rozhodne tahle obálka." Pustila jsem jednu ruku a podala mu ji.

,,Mám ji otevřít?" Zeptal se mě.

Vzhlédla jsem k němu, rozdělovaly nás pouhé milimetry. Husí kůže mi naskakovala všude po zádech, srdce bilo jako kostelní zvony, dech těžknul a on na tom byl stejně. Pravou rukou jsem pohladila jeho tvář a spojila naše rty. Výbuch všech emocí ve mě začal, jako novoroční ohňostroj. Naše rty se o sebe vzájemně staraly a to mi dodaly sílu. Odtáhla jsem se od něj.

,,Teď to otevři." Jemně jsem se usmála.

,,Miluju tě a ty to víš." Usmál se, lípl mi letmý polibek.Pomalu začal rozbalovat obálku a vytahovat papíry. Nadechl se a poté četl. ,,Gratulujeme, byla jste přijata na..." Nedočetl to, ruku jsem položila na papíry a opět si ho k sobě přitáhla. Když jsem se od něj odtáhla jeho tvář obohacoval úsměv. Ale mě do smíchu nebylo, protože tohle znamená že se musíme rozloučit.

Každý jednou pozná ten pocit, že už není sám. Má někoho, kdo mu dává to, co si sám bere. Dělá vás šťastným, i když se váš svět hroutí. Je tu, ačkoliv ho nevidíte, neslyšíte ani necítíte jeho přítomnost. Když vás ohromují maličkosti, co nikdo jiný o tom druhém nezná. A pokud nevíte proč a jak, ale chce s tím druhým být po zbytek vašich dní. Tomu se říká milovat.

Já se zamilovala do tajného prince a věděla jsem, že on je ten pravý.

,,Jsem na tebe hrdý." Opět mě políbil, tento polibek pro mě znamenal mnohem více ne ty předešlé. Nemohla jsem mu říct, že odjedu.

Papíry jsem schovala do tašky i s notebookem a plně si užívala jeho přítomnost.