The Lie

Část 5

„Ahojky, můžu si přisednout?“ Pousměji se, jenže on na mě kouká, jako kdybych měla nakresleného něco na obličeji. Jako na blázna. Pozdvihnu obočí s nadějí, že uslyším odpověď.

„Ehm… Jo jasně, promiň.“ Sundá věci ze sedadla a pouští mě si sednou.

„Moc bych se ti chtěl omluvit za ten včerejšek. Neměl jsem žádné právo tě soudit. Omlouvám se.“
„Omluva přijata, pousměju se. Ale měl jsi pravdu, jen jsi ji řekl špatnému člověku. Jsem jediná, kdo je na stipendiu a z vlastní zkušenosti vím, jací ti lidi jsou. A jsou přesně takoví, jako jsi řekl.“ Pousměju se, opět.

„Takže ty jsi na auta?“ Zeptám se.
„Jo, miluju je. Brácha jezdil Rally. Byli jsme každý den v garáži pod jeho sporťákem. Loni se mu nepovedl skokánek. Napálil to do stromu. Byl na místě mrtvý.“

Chytla jsem ho za ruku. Věděla jsem, že to potřebuje, každý potřebujeme někoho, kdo by tu pro nás byl v těžkých chvílích a já tu chtěla být právě pro něj.

„To mi je líto.“ Ruku mu lehce stisku a on to zopakuje. „Jedeš taky do Švýcarska?“ Zkusím změnit téma.

„To je příští pozítří že?“ Kývnu na souhlas. „Ne, nastoupil jsem moc pozdě, ale příště bych rád jel. Ty jedeš?“

„Ano.“ Tváře mi začínají pomalu červenat při vzpomínce na Johna.
„Ale ale Avery, copak tě tak rozsvítilo?“ Vyplázne na mě jazyk. Usmála jsem se na něj a pověděla mu celý příběh o mně a Johnovi.

Ve škole jsme zamířili do zadní lavice.
„Že by nový pár? Ale bráško, máš přeci na lepší.“ Zasmál se Jake, “největší“ borec třídy. No je to spíš největší trouba třídy a možná i školy. Samozřejmě mu každý přitakal a zasmál se s ním. Já to ignorovala, už jsem si zvykla, ale to co následovalo, mě dost vykolejilo. Počkat cože? “Bráško“? Když jsem se otočila, viděla jsem jen, jak dopadá Mattyho svalnatá potetovaná ruka na Jakeův obličej. 

„To, že si moje máma vzala tvého tátu, z nás rodinu nedělá. A přestaň mě a Avery srát, jasný? Bráško.“ Všichni koukali s otevřenou pusou. A já je v tom podporovala.  Tak to je gól, bratři? Sice nevlastní, ale i tak. Matty mě lehce postrčil do lavice.

„Bratři? To jsi mi neřekl.“

„Není se čím chlubit, koukni na něj. Je to ubožák. Tu ránu si zasloužil. Nikdo ze mě a mých přátel šašky dělat nebude!“ Naštvaně si prokřupal kloubky na prstech.

„Matty, nebylo to nutné. Myslíš si, že mu ta jedna rána otevře oči? Je to rozmazlenej nafoukanec. Narodil se tak a nikdo to nezmění.“ Koukla jsem mu do očí, kde jsem viděla strach.

„Matty, ty nejsi jako on. Toho se bát nemusíš. Jsi hodný kluk, který má srdce na správném místě. Nikdy se z tebe nestane on.“ Pousmála jsem se. A uviděla, jak rád to slyšel, z očí mu už strach zmizel, byla v nich úleva. A ani se mu nedivím. 

Po škole jsem si zašla do obchodu koupit ještě nějaké cestovní věci do Švýcarska a vrátila se domů. V pokoji už ležel na půl zabalený kufr. Házela jsme tam věci, co jsem si koupila a zamířila dolů do kuchyně k rodičům.

„Avery, máme pro tebe novinku.“ Oby se usmívali od ucha k uchu.

„Jo?“ Abych řekla pravdu, trochu se bojím, co bude následovat.

„Zlatíčko, budeš mít sourozence. Čekáme miminko.“ Cože? Tak ona ho nakonec ukecala. Jak to, že muži jsou tak slabí? Co Herkules, King kong, kyklop, obři, všechny tyto postavy byly mužského pohlaví, přitom to jsou takové třasořitky. Oba na mě koukaly, čekali na moji reakci. Vždycky jsem si sestřičku nebo brášku přála, ale není na to už trochu pozdě? Je mi 18 a jim už přes 40, ale je pravda, že pokud chtějí ještě jedno dítě, mají možná poslední šanci. Takže jsem se rozhodla jim to přát.