The Lie

The END

Ahojky asi vás zaráží proč píšu,  svůj dodatek na začátek, ale je to z důvodu, že spousta lidí slova autorky přeskočí. Chtěla jsem Vám poděkovat za všechny reads, votes a komenty. Toto je moje první pubikovaná ffka a i když vím, že oproti jiným příběhům je 1,4K málo, pro mě to je něco, v co jsem ani nedoufala. Ráda bych poděkovala všem, co mi okomentovali jakýkoliv díl a všechny z nich mě zahřály u srdíčka. Takže moc děkuji <3 

Toto je poslední část, takže si ji užijte, ale nebojte. Bude další série (nevím jak to mám jinak nazvat :D). Teď rozjíždím novou story a v září bych ráda publikovala pokračování k The Lie, ale nevím, jak všechno stihnu. 

Ale teď už vás nebudu napínat. Prozatím se s Vámi loučím a doufám, že se uvidíme u dalších kapitol nebo příběhů :* Mějte se krásně, užívejte si léta a prázdnin. <3 A.H.Auctrix

______________________________________________________________________

Dny rychle ubíhaly, krabic po celém domě přibývalo, nábytek mizel a pocit z odloučení v mé hlavě nabíral na síle. Každý den jsem chodila do školy, poté pro Tobiho a celé odpoledne byla se Zaynem. Bude mi chybět jeho bezstarostný přístup, hřejivý úsměv a opojná vůně. Zítra už je maturitní ples a pak odjede. Seděla jsem na zahradě a sledovala perly blyštící se na nebi. Pohled do toho neznáma byl uklidňující. Ztrácela jsem se v nekonečnu vesmíru.

„Broučku, co tu děláš?" Vyrušila mě mamka.

„Zítra je poslední den se Zaynem." Mokré cestičky na mých tvářích se plnily stále další slanou tekutinou.

„Jak to myslíš?" Posadila se vedle mě a skovala mě do své náruče.

„Zítra je maturitní ples. Další den Zayn odjíždí do Francie. Můžeme se prosím odstěhovat mezitím, co bude pryč? Nedokážu ho opustit. Ne, pokud tady bude."

„Dobře. Stejně bylo stěhování naplánované na 30., jelikož noví majitelé se chtějí prvního nastěhovat." Kývla jsem hlavou na souhlas a zabořila se do matčina ramene. „Máš už šaty?"

„Nemám, řekla jsem si, že nebudu utrácet peníze a vezmu si nějaké staré, co už mám." Pousmála jsem se. Na jejím obličeji jsem uviděla malou vrásku mezi očima, která jí naskočí vždy, když přemýšlí.

„Mám to. Pojď rychle se mnou. Mám nápad." Šibalsky se usmála a vedla mě do ložnice, která byla vyplněna krabicemi. Začala je dávat z jedné strany pokoje na druhou, až vytáhla větší krabici, která už svoje nejlepší léta zažila, otrhané rohy, poškrábaný papír a spoustu dalších ranek se rýsovaly na tvrdém kartónu.

„Zlatíčko, v těchto šatech jsem tvého otce poznala. Doufám, že ti budou." Víko krabice odhalilo nádherné černé šaty. Jemně jsem je z krabice vyndala, přešla k zrcadlu a přiložila je k sobě. Jemná krajka lemovala celou sukni šatů, která splývala se zemí. Rukávy, jež sahaly po lokty, byly také z krajky a černočerná barva látky, dávala šatům tajemný, ač ďábelský nádech.

„Mami, jsou krásné." Usmála jsem se. Jemná matčina ručka mi spočinula na ramenou. Snažila se mě obejmout, i když přes její bříško, ve kterém si hověla moje sestřička, to nebylo snadné.

„Jsi krásná mladá dívka. S otcem jsme na tebe moc pyšní."

„Děkuji. Mám vás moc ráda."

„I my tebe. A teď už dost. Zkus si je!" Usmála se. Šaty jsem si rychle hodila na sebe a nádherně mi padly.

„Jsou krásné. Moc ti to v nich sluší."