The Lie

Část 17

„Ty o tom nic nevíš. Proč na mě takhle štěkáš?" Vyjela jsem po něm.

„No tak prosím, pouč mě."

„Rodiče mu zemřeli při autonehodě, skončil v domově dětí ve Švýcarsku a nikdo se o něj nestaral, žádná rodina ho nehledala. Nikdy nikomu neřekl ani slovo, každému se stranil. Koukni se na něj teď, je šťastný, mluví jako normální pětiletý chlapec. On je moje rodina a ty moje rozhodnutí budeš muset respektovat!"

„A co když ne?"

„Víš, kde jsou dveře." Neuhnula jsem pohledem ani o milimetr, skenovala jsem jeho ostré rysy v obličeji, hnědé oči a naštvaný výraz.

„Zničila sis život." Odsekl a odešel. Slzy začaly stékat po tvářích. Bouchnutí dveří znásobilo můj smutek, rostoucí bolest v mé hrudi a zklamání, které mi způsobil. Propukla jsem v pláč, byl můj jediný kamarád a otočil se ke mně zády.

Vstála jsem ze sedačky, pohled z okna kuchyně mě vždy uklidňoval. Naše zahrada nebyla sice obrovská, ale měli jsme dva velké stromy, které jsem milovala. Otevřela jsem velké prosklené dveře, chodidla se mi zabořila do jemné trávy, na nebi se začínalo schylovat k válce hromů a blesků. Přešla jsem k Javorům, jež stály na zahradě. Rukou jsem skenovala jejich hrubou kůru. Obešla jsme je o sto osmdesát stupňů a konečně našla to, co jsem hledala. Vyryté srdce s písmeny "Z + A".

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme to sem vyrývali. Bylo to před třemi týdny, kostelní zvony odbíjely půlnoc, rozsypané perly na nebi a jejich vůdce nám ozařovali celou zahradu. Ležely jsme na trávě a pozorovali vesmír.

„Jak staré jsou ty stromy?" Zeptal se Zayn.

„Nevím, byly tu, už když jsme se přestěhovaly. Ale nejspíš tady budou ještě dlouho. Vypadají zdravě a silně. Proč?" Usmála jsem se na něj.

„Vstávej! Mám nápad." Pomohl mi na nohy a zavedl mě k jednomu ze dvou Javorů. Z kapsy mi podal baterku."Posviť sem, prosím." Usmál se a dál lovil něco v kapse. Baterkou jsem svítila na místo, které mi ukázal. Po chvilce vytáhl kapesní nožík a začal zvěčňovat jeho nápad do kůry stromu. Když dokončil svůj výtvor, uviděla jsem jeho výtvor. Musela jsem se nad tím pousmát.

„Miluju tě." Políbila jsme mu líčko.

„Naše láska je stejná jako ty stromy, silná." Na tváři se mi objevil další přihlouplý úsměv, milovala jsem tyto chvíle a vždy je milovat budu, protože jsou jenom naše. Přesně jak napsal ON a JÁ.

Ze snění mě vysvobodil hlasitý hrom. Proudy vody začaly padat z oblak. Utíkala jsem do domu. V kuchyni jsem si všimla, že už bude pět hodin odpoledne. Ta hodinka, co jsme doma uběhla vážně rychle.

„Tobi?" Čekala jsem na odezvu, která nepřišla. „Tobi?" Vyšla jsem schody do horní části domu. Už při příchodu jsme viděla, že není něco v pořádku. Tobi ležel schovaný pod peřinou. Sedla jsem si vedle něj a pokusila se přikrývku odkrýt, ale Tobi ne a ne ji pustit. Zvedla jsem ji na konci postele a vlezla si pod ní, lehla si vedle něj. „Tobi, copak se děje?" Zeptala jsem se ustaraně.

„Bojím se." Slzy mu stékaly po tvářích, snažila jsem se mu je setřít, ale bylo jich moc. „Pamatuju si, že jsem jel s maminkou a tatínkem autem, pak jsem slyšel ránu a pak se vzbudil v nemocnici." Byla jsem v šoku. Je tak mladý a zažil si toho více než někteří lidé za celý život, navíc o tom všem dokáže mluvit. Celkově jsem žasla, jak dobře mluví, já v pěti letech moc nemluvila, ale on je jiný.

„Broučku, to, co se ti stalo, je mi hrozně líto a věř mi, kdybych mohla vrátit čas tak to udělám, ale nemůžu."

„Já vím." Potůčky z jeho očí se konečně zastavily.