Navždy

eight

Probudím se u dveří. Včera jsem pozorovala bílou stěnu před sebou a nejspíš jsem tady musela usnout. Někdo chce otevřít dveře, ale místo toho narazí do mých zad.

,,San, jsi v pořádku?" Nahlédne do mého pokoje Míša.

,,Jo." Svůj zrak upře na mě.

,,Proč jsi na zemi?" Zasměje se, ale mě do smíchu není.

Včera jsem totiž přemýšlela. Možná jsem mohla dát Dominikovi šanci. Mohlo být všechno jinak. Mohli jsme být rodina.

Místo toho jsem matka, která je sama na malé dítě.

,,Včera jsem tady usnula."

,,Kde je koupelna?" Chci se jít trochu upravit.

,,Sama nevím a nikdo jiný vzhůru není, takže musíme hledat spolu." Vezmu si pár věcí a společně tedy jdeme hledat.

,,Možná tyhle dveře." Šli jsme na konec chodby a tyhle dveře jsou trošku dál od ostatních.

,,Hm, tak ne." Řeknu, když je otevřeme a spí tam Jakub s Robertem.

,,Možná bude dole." Jdeme po schodech dolů a opravdu tam byla. Šly jsme dovnitř. Mezitím, co si čistíme zuby, tak se dívám ven z okýnka, kterým jde vidět na vířivku, kterou jsem zmiňovala.

,,Nechceš tam jít?" Zeptám se Míši.

,,Jo, ale nezdá se ti, že je moc velká zima?"

,,Je to vířivka, Michaelo." Podívám se na ni.

,,Tak večer můžeme jít všichni. Je dost velká." Jenže já nechci, aby šli všichni.

,,Jo, to zní dobře." Souhlasím s ní. Míša odejde, já si dám sprchu, a pak se vrátím do pokoje. Podívám se na mobil, kde mám zmeškaný hovor od mámy.

,,Ahoj."

,,Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak se máte."

,,Jde to. Anet nezlobí?"

,,Ne, je hodná." S mámou si povídám asi půl hodiny.

,,Mami, budu končit. Slyším, že se postupně všichni probouzí."

,,Jo, jasně, tak se mějte." Hovor položím a jdu dolů. Pohled na všechny mě rozesměje, protože se hádají o prášky na bolest hlavy.

,,Tomáši, dej mi ty prášky." Naštvaně prohlásí Kuba.

,,Ne, až po mě." Řekne Radek

,,Dejte mi je!" Křikne Robert.

,,Nekřič!" Řekne Pepa.

-

,,Kdo bude vařit?" Sedíme všichni na gauči a buď jsme na mobilu nebo pozorujeme bílou stěnu.

,,Já nevím, Jakube. Třeba ty." Zasměje se Míša.

,,Hlavně to ne. Ještě to tady podpálí." Prohlásí Tomáš.

,,Chceš si dělat srandu z mého kuchařského umění?" Řekne naštvaně Kuba.

,,Vždyť jediné co zvládneš jsou tvoje smoothie." Zakroutí nevěřícně Robert hlavou.

,,Fajn, tak já jdu vařit." Zvedne se z gauče a pokračuje do kuchyně. Dvě hodiny o něm nevíme, a pak nás zavolá ke stolu.

,,Musím říct, že ses překonal." Podívám se na talíř, na kterém se nachází těstoviny se sýrovou omáčkou.

,,Úplný šéfkuchař." Prohlásí Dominik.

-

,,Jdeme?" Přiběhne Míša do mého pokoje.

,,Jo." Zahalím se do ručníku, abych se aspoň trochu zahřála. Když vyjdu ven, tak si přijdu jako kdyby tady bylo několik stupňů pod nulou. Tenhle pocit však odstraní teplo vířivky, do které vlezu.

,,Hm, kdo si dá?" Přijde Jakub s několika flaškama a za ním jde Pepa se skleničkama. Otevře láhev a každému nám naleje.

Dopadá to jako včera, takže nikdo střízliví kromě mě asi není.

,,Jdu dovnitř. Je mi zima." Prohlásí Simona a je na odchodu.

,,Jasně, já pak přijdu." Křikne na ni Dominik.

,,Já jdu taky." Zvedne se Pepa a jde dovnitř. Takhle po pár minutách odejde každý kromě mě a Dominika.

,,Kde jsi byla a proč ses vrátila?" Přeruší ticho mezi námi Dominik.

,,Byla jsem v Brně. Vrátila jsem se, protože jsem bydlela u Calina a měla jsem pocit, že překážím." Ani nevím, proč mu to povídám.

,,Kde bydlíš?" Zeptá se na další otázku.

,,U rodičů." Odpovím jednoduše.

,,Změnilo se něco?" Dominiku, máš nádhernou dceru, která je celá po tobě. Ty její oči, ten její úsměv. Byl bys skvělý táta.

,,Ne, nic moc se nezměnilo." Falešně se usměju.

,,A tobě se daří jak?" Dodám.

,,Dokončil jsem album." A my se právě kvůli albu rozešli.

,,A taky mám skvělou holku." Usměje se a mě zase něco zabolí u srdce.

~
No, nevypadá to moc nadějně, že?