Navždy

ten

Dnes jsem se rozhodla Míšu navštívit. Takže jsem vstala a šla do kuchyně, kde seděl táta u jídelního stolu a něco si četl v novinách. Mámu jsem ale nikde neviděla.

,,Kde je máma?"

,,Jela do centra. Prý si potřebuje něco zařídit." Oznámí mi.

,,Jasně, pohlídáš Anet?" Zeptám se.

,,Proč?"

,,Chci jet za Míšou."

,,Zavolej mámě kde je nebo kdy se vrátí. Pojedeme tam všichni." Řekne a dál čte článek.

Jdu zpátky nahoru a vytočím mámino číslo. Chvíli to vyzvání, ale pak to vezme.

,,Ahoj, potřebuješ něco?"

,,Jo, chci jet za Míšou a táta řekl, že bychom mohli jet všichni." Oznámím tátův návrh.

,,Jsem u kadeřnice, ale můžete pro mě přijet."

,,Dobře, za půl hodiny tam budeme." Tátovi řeknu, že jedeme s mámou a jdu Anet obléct. Vezmu klíčky od mého benzu a jdu na chodbu, kde čeká táta.

,,Řídím snad já, ne?" Řekne a mě zamrazí. Je to ta stejná věta, co řekl před dvěma roky Dominik, když jsme se hádali.

,,Jsi v pořádku?" Zeptá se mě.

,,Jo, jsem. Jen jsem si na něco vzpomněla. Můžu teda řídit?"

,,Chtěl jsem já, ale když chceš." Pokrčí rameny a vezme sedačku, ve které je Anet.

Nasedneme do auta, dám klíčky do zapalování a zmáčknu tlačítko, abych nastartovala. Jedu do centra Pardubic, kde je malé kadeřnictví. Pracuje tam mámina kamarádka, ke které se chodí stříhat. Je to milá žena, která má syny v podobném věku jako jsem já s Míšou.

Táta vezme Anet a všichni společně vstoupíme dovnitř. Mámina kamarádka se na nás okamžitě usměje a její úsměv se zvětší, když uvidí malou.

,,Dobrý den." Pozdravím.

,,Ahoj, Sandro." Jsem zvyklá, že kamarádi mých rodičů mi nikdy vykat nebudou.

,,Ahoj, Radime. Zrovna jsem tady Věrce říkala, že jsem tě už dlouho neviděla." Pozdraví i tátu.

,,A kdo je tohle?" Podívá se na Anet.

,,To je Aneta."

,,To teď hlídáš děti, Sandro? Nedělala jsi někde v tetovacím studiu?" Nejspíš jsme se dlouho neviděly.

,,No, ve studiu už nepracuju, protože už skoro tři roky nefunguje a tohle je moje dcera."

,,Jejda, promiň. Moc podobná ti není. Bude po tatínkovi, že?" Nevím proč, ale celkem mě to zasáhlo. Jakoby mi najednou vadilo, že její táta o ní neví.

,,Jo, je po tatínkovi." Nejisté obličeje rodičů se rychle ztratí. Máma zaplatí a jdeme zase do auta.

Přijedeme k nemocnici, zaparkuju a vstoupíme dovnitř.

,,Dobrý den, jdeme za Michaelou Benešovou." Řekne táta sestřičce na recepci.

,,Um, pokoj číslo čtyři. To je tady na konci chodby." Ukáže nám směr. Jdeme tedy chodbou, zaklepeme a vstoupíme dovnitř.

,,Ahoj." Pozdraví nás Míša a my ji pozdrav oplatíme.

,,Co noha?" Zeptám se.

,,Lepší se to. Prý bych mohla za týden až dva domů."

,,Jak se ti to povedlo?" Zeptá se máma.

,,Stalo se to, když jsme byli na tom výletu. Scházeli jsme dolů ze skály a mě to uklouzlo." Odpoví.

,,Tomáš se tady dnes měl zastavit, ale ještě tady nebyl." Dodá.

,,Návštěvní hodiny končí za dvě hodiny, takže se sem může ještě zastavit." Občas mi přijde, že jsem nějaká kouzelná bytost, protože se otevřou dveře a v nich stojí Tomáš, Kuba a Pepa.

,,Ahoj, jak ti je?" Zeptá se okamžitě Tomáš.

,,Ahoj, teď jsem jim říkala, že je to lepší."

,,My vás tady necháme. Jdeš taky San?" Řekne táta.

,,Jo, půjdu." Vezmu Anet a jdeme pryč. Rychle se před nemocnicí rozhlédnu jestli tady někde nestojí třeba Dominik a nasednu do auta taky.

~
Tak, teď se to pár kapitol ještě potáhne, ale pak se stane to, na co tady všichni čekáte. Slibuju!

Děkuju za to, že to čtete. Ily! <3