Navždy

fourteen

Dnes jedu s Tomášem pro Míšu do nemocnice a rodiče odjíždí na dovolenou do Itálie.

,,Necháme ti tady klíče. Důvěřujeme ti, tak ne, že se něco stane." Řekne máma.

,,Zníš, jako kdyby mi bylo patnáct, vy odjedete a já tady udělám party. Mami, to už je pryč."

,,My víme, ale budeme pryč měsíc." Připomene táta. Tuhle dovolenou plánují už dlouho. Zaslouží si to, konečně mají čas pro sebe. Rozloučí se se mnou, táta vezme kufry a jdou k taxíku, který je odveze na letiště.

Já mezitím jdu uklidnit Anet, která začala brečet. Do toho mi zavolal Tomáš, takže se malá rozbrečela znovu.

,,No?"

,,Kdy do té nemocnice chceš jet?" Zeptá se.

,,Po obědě." Nevím proč tam jedu, když stejně bude u Toma. Možná jen, abych ji viděla.

,,Jasně, ve dvě budu před domem." Jen mu to odkývu a Anet konečně utiším. Dám ji do postýlky a jdu uvařit oběd.

-

,,Ahoj." Pozdravím Toma a sedačku s Anet dám na zadní sedačky.

,,Ahoj." Odpoví mi a sama si sednu na místo spolujezdce. Vyjedeme směrem k nemocnici, ke které i brzy dorazíme.

,,Dobrý den, jdeme za Michaelou Benešovou." Řekne Tomáš na recepci.

,,Dobrý den, kdo jste?" Zeptá se nás sestra.

,,Já jsem její přítel a ona její sestra." Ukáže na mě.

,,V pořádku." Opět nám řekne číslo pokoje a my jdeme tím směrem. Zaklepeme na dveře a po výzvě vstoupíme dovnitř. Míša sedí na posteli s nohou v sádře a s berlemi opřenými vedle ní.

,,Můžeme už jet domů? Nechci tady být ani minutu." Řekne se smíchem, Tomáš ji vezme tašku a ona se snaží nějak s berlemi zvednout.

Jdeme společně do auta a já si sednu s Anet dozadu. Tomáš nás zaveze domů. Malou dám do postýlky a jdu si přečíst knížku. Je to zase jedna z věcí, kterou jsem za tu dobu, co mám Anet nestihla.

Malá brzy usne a já se začnu nudit. Najdu tedy kontakt se jménem Sofie. Chvíli to vyzvání, ale pak to vezme.

,,Ahoj." Hned mě pozdraví.

,,Ahoj, máš čas?" Zeptám se.

,,O co jde?"

,,Anet usnula, já jsem sama doma a nudím se. Nechceš přijít? Popovídaly bychom si a tak."

,,V tom případě čas mám. Za půl hodiny budu tam." Řekne rychle a hovor položí. Pár minut poté se domem rozezní zvonek. Seběhnu schody dolů a otevřu dveře.

,,Hele co mám." Zpoza zad zvedne ruku v které se nachází Modrý Portugal.

,,Já tady nějaké víno mám."

,,Ticho, tohle je od mého bratra." Sofiin bratr je totiž taky podnikatel. Jen má vinárnu. Jdeme do obýváku, já cestou vezmu skleničky a vývrtku. Otevřu víno a naliju nám.

,,Tak co vztahy s klukama? Obnoveny?"

,,Jo, jen Dominik o Anet neví a má ke všemu novou holku." Sofie se na mě podívá nevěřícím pohledem.

,,San, tohle je hodně blbé." Položí skleničku na stůl.

,,Já vím, ale co mám podle tebe dělat? Utéct do Brna?" Sofie mlčí, protože sama odpověď nezná. Dlouho panuje ticho a jde pouze slyšet usrkávání ze skleniček.

,,Řekni mu o ní." Prohlásí do prázdna.

,,Ne, zbláznila ses? Jak by ti bylo, kdyby ses dozvěděla, že tvůj kluk má někde dítě? Simonu nemám ráda, ale tohle si nezaslouží."

,,Nezaslouží si to nebo máš jen strach?" Opět má pravdu. Bojím se jeho reakce. Nemůžu mu jen tak zazvonit u dveří s tím, že má dceru.

,,Máš pravdu. Půjdu ji nahoru zkontrolovat." S myšlenkou na Dominika a jeho reakci odcházím do druhého patra, abych se přesvědčila, že Anet stále spí. Je tomu opravdu tak a já s klidem jdu zpátky za Sofií.

~
Nechci každému zvlášť odepisovat na dotaz ohledně toho, kdy se to Dominik dozví. Prozradím vám, že byste se měli nachystat na kapitolu sixteen a seventeen.

Kapitolu píšu s velkou únavou, protože jsem vstávala brzy a mám pocit, že se to na tom lehce podepsalo, ale co už.