Navždy

sixteen

,,Dobré ráno." Řekne Sofie, která sedí v kuchyni s Anet.

,,Dobré." Odpovím ji a s bolestí hlavy si sednu na židli vedle. Jakoby tohle čekala, takže ke mně přisune sklenici vody a prášek. Jen jsem se na ní podívala a ona kývla.

,,Po tom včerejšku se jim asi budu vyhýbat." Sofii jsem včera všechno řekla. Ke všemu mě i pochválila, že si to zasloužila, jenže já mám výčitky.

,,Nemusíš, je to její chyba. Pokud vím, tak ji rádi nemají, tak co řešíš?" Oni ne, ale Dominik ano.

,,To není tak jednoduché a nechci se o tom bavit. Půjdu už domů." Sof kývne a jde Anet obléct. Já prášek zapiju a jdu za nimi.

,,Odvezu vás." Jdu si obout boty a tehdy mi to dojde. Já tam včera nechala většinu svých věcí. Jediné co mám jsou boty a mobil.

,,Sof, já tam mám věci." Otočí se a podívá se na mě tázavým pohledem.

,,Zkusím zavolat třeba... Ehm... Třeba Tomášovi." Najdu jeho číslo a přiložím mobil k uchu. Na druhé straně uslyším, že uživatel je nedostupný. Hovor položím a nesouhlasně zakroutím hlavou.

,,Tak tam zkusíš jít třeba odpoledne nebo večer." Kývnu, sejdeme schody a nasedneme do auta. Jedeme k domu, kde nás Sofie vysadí a já se s ní rozloučím.

-

,,Co jsi potřebovala?" Zeptá se Tomáš, když přijmu hovor.

,,Včera jsem si zapomněla u vás nějaké věci, tak jestli si pro ně nemůžu přijít?" Zeptám se.

,,Jasně, můžeš." Hovor položím. Řekla jsem si, že se projdu, takže Anet přiobleču a dám ji do kočárku. Sama se převléknu a vyjdu směrem k paneláku, kde Tomáš bydlí. Je to sice dálka, ale neuškodí mi to.

Po dlouhé cestě konečně přijdu ke dveřím paneláku a zazvoním. Ozve se hlas, který mě vyzve dál, já vstoupím, kočárek nechám v hale a vyjdu schody. U dveří stojí Tomáš, který mi přišel otevřít. Vejdu dovnitř pozdravím je oba a Anet dám Míši. Posbírám si své věci a sednu si na gauč.

,,Co se včera pak dělo?" Bojím se, co mi řeknou.

,,Simona začala vyvádět a Dominik měl, co dělat, aby ji uklidnil. Byla pěkně naštavná. Teda nebyla. Byla nasraná. Kuba tě chtěl jít pak hledat, ale řekli jsme mu, že potřebueš prostor. Dobře vím, že jsi tolik alkoholu neměla a věděla jsem, že tě přivezla Sofie. Její bmw poznám všude." Míša věděla, že nejspíš půjdu k ní, protože kdo jiný by Anet hlídal.

,,A co kluci?"

,,Tak ti byli v pohodě, až na Dominika, ale to je jasné." Odpoví Tomáš, který je někde v kychyni. Během mé návštěvy se setmělo, protože je únor a venku začala být větší zima. Rozhodla jsem se, že už půjdu. Rozloučila jsem se a vydala jsem se na cestu domů.

Všimla jsem si, že jdu okolo parku, který když projdu, tak si cestu zkrátím o pár minut. Bylo opravdu pozdě, takže jsem se rozhodla pro tuhle cestu. Po pár krocích jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval, dokonce sledoval. Když jsem se otočila, tak tam nikdo nebyl. Tenhle pocit ale nezmizel a stále jsem ho měla. Ještě jednou jsem se otočila, ale zjistila jsem, že jsem asi jen unavená a paranoidní. Pokračovala jsem tedy v cestě, ale najednou jsem ucítila tlak a na mých ústech se objevila cizí ruka. Snažila jsem se vysmeknout, ale nešlo to. Kopala jsem okolo sebe a snažila se i křičet, ale nic nepomohlo. Když jsem ho kopla do nejcitlivějšího místa, tak jsem ucítila v břiše obrovskou bolest. Mé oči začaly klesat, až se zavřely a já upadla do bezvědomí.

~

No, tak jsem si s novou kapitolou pospíšila. Nic vám neprozradím a tak se vás aspoň zeptám: Jak se těšíte do školy?