Navždy

twelve

,,Děkuju, že ji pohlídáš."

,,Jo, jasně. Jdi, ať to stihneš." Popožene mě máma. Rozloučím se a vydám se cestou ke studiu.

Z dálky už vidím dva černé mercedesy. Jeden Jakubův a druhý Dominikův. Podle kluků, kteří postávají před budovou, usoudím, že jsem poslední.

,,Ahoj." Pozdravím je.

,,Čau." Pozdrav mi oplatí a obejmou mě. Koutkem oka zahlédnu, že mě Dominik se Simonou pozorují.

,,Jsme všichni, takže nasedat." Křikne Kuba.

,,S kým jedu?" Zeptám se ho.

,,No, jedno auto řídí Rej a druhé Tomáš."

,,Jde mi spíš o to, kterým jede Dominik." Nechci jet s ním a jeho údajně úžasnou přítelkyní.

,,Jede s Tomášem. Zeptám se Reje jestli je to auto ještě volné." Jde za Rejem, který už sedí za volantem. Něco se domlouvají, ale podle obličeje, který má Kuba, vidím, že to není dobré.

,,Auto je plné, ale jestli chceš, tak svoje věci dám do druhého a-."

,,Ne, dobrý." Přeruším ho.

,,Fajn, kdyby něco, tak klidně zavolej a nějak to vyřešíme." Jen kývnu a svoje věci si dám do kufru auta a sednu si na zadní sedačky, kde sedí Simona. Na sedadle spolujezdce sedí Dominik a Tomáš za volantem.

Po nekonečné cestě konečně přijedeme na místo určení. Celou cestu jsem seděla potichu. Nechtěla jsem nic říkat nebo se do konverzace nějak zapojovat. Sice se mě občas Tomáš na něco zeptal, ale já moc neodpovídala.

Když jsem si myslela, že to nejhorší může být za mnou, tak jsem byla na omylu. Na recepci hotelu se vyskytl problém s ubytováním.

,,Jak jako není dvoulůžkový pokoj? Chtěli jsme jeden s manželskou postelí a tři dvoulůžkové. Jak jako, že jsou jen dva?" Kubovi začali docházet nervy s recepční, která s tím nehodlala nic dělat.

Sedla jsem si do jednoho z křesel, které byly v hale. Vedle mě seděla Simona, kterou jsem úspěšně ignorovala. Něco mi ale stále vrtalo hlavou, a tak jsem se odvážila zeptat na můj hloupý dotaz.

,,Můžu se tě na něco zeptat?"

,,Jasně." Falešně se na mě usmála.

,,Jak jste se s Dominikem poznali? Jsem jen zvědavá, nic víc." Snažila jsem se dělat jakože nic.

,,Měla jsem přehlídku v Brně. Víš, pracuju jako modelka. No, byla jsem v nějaké kavárně a on tam přišel. Byl takový trošku rozrušený. Ptal se po nějaké holce, ale číšník o ní nic nevěděl. Chodil tam každý den, celý týden a vždycky tam seděl, jakoby na někoho čekal. Možná na ni. Bylo mi ho líto, a tak jsem si jednoho dne k němu přisedla. Dali jsme se do řeči a teď spolu chodíme." Přestala jsem vnímat, když řekla, že hledal nějakou holku. Možná jsem to byla já. Přece jen jsme chodili do jedné z Brněnských kaváren, která byla naše oblíbená, když jsme byli u kluků.

,,Je to vyřešené." Vytrhne mě z mého přemýšlení Kuba.

,,Jen... San?" Křikne, když se rozejdu k výtahu.

,,Ano?" Otočím se na něj.

,,Jsme na pokoji spolu a- no, víš- prostě je tam manželská postel, tak jestli ti to nebude vadit." Přijde blíž, aby nemusel křičet přes celou halu.

,,Ne, nebude." Odpovím a vydám se po schodech, protože výtah už jel.

-

Show byla úžasná. Připomnělo mi to staré dobré časy, kdy jsem neměla starosti s vyměňováním plenek.

,,Jaká byla show?" Zeptá se mě Kuba, který se sundal a teď ho táhnu na hotelový pokoj.

,,Byla skvělá. Moc jsem si to užila." Snažím se usmát, jenže moc to nejde, protože váží snad tunu.

,,Kubo, nemůžeš jít trochu po svých? Jsi těžký." Na tohle se mi odpověď nedostane a málem spadne, protože začne usínat.

,,Výborně." Opřu ho o zeď. Okolo prochází lidi a dost divně se dívají. Jako naschvál musí jít okolo Dominik se Simonou.

,,Chceš pomoc?" Zeptá se Dominik, když vidí, že s Jakubem nedokážu pohnout. Už jsem chtěla říct, že musím jeho pomoc odmítnout, ale jiné řešení neexistuje.

,,Budeš hodný, díky." Zvedneme ho společně ze země a dotáhneme na pokoj.

,,Ještě jednou díky za pomoc." Snažím se usmát, když stojím mezi dveřmi.

,,V pohodě." Naposledy si mě prohlídne zmizí v pokoji vedle a Jakub se jako zázrakem probere.

,,Sandro, jsi moc hezká, víš to?" Tuhle poznámku ignoruju a dotáhnu ho do postele. Sundám z něj oblečení, aby ráno třeba nebyl naštavný, že si ho poblil.

,,Sandro počkej, nemůžeme spolu spát. Jo, jsi pěkná, ale tohle by nešlo." Stále to ignoruju, protože když je člověk opilý, tak říká hlouposti.

Nakonec si lehnu vedle něj s tím, že půjdu spát. Jeho ruka se objeví na mém boku. Snažím se jí dát pryč, ale nejde to. Nechám to být a pokračuju na cestě do říše snů.

~
Děti, nepijte moc alkohol, jo?

No, takže se blížíme k hlavní části příběhu. Doufám, že se těšíte jako já.

Děkuju moc, že to čtete a hlasujete! <3

ig - _moc_bys_chtel_