Navždy

twenty six

,,Dneska jdu se Sofií." Oznámím Dominikovi, když konečně vstane a přijde do kuchyně.

,,Fajn." Líbne mě do vlasů.

,,Pohlídáš Anet, že jo?"

,,Jo, pohlídám." Přijde mi až podezřele dobře naladěný.

,,Mimochodem, co ten Jakubův řetízek. Poradil jsi mu dobře?" Zeptám se.

,,Jaký řetízek?" Podívá se na mě divně.

,,No, ten kvůli, kterému jsi nebyl včera skoro celé odpoledne doma." Zmateně si ho prohlédnu.

,,Jo, řetízek... No, ten... Ten si nakonec nekoupil, prý to moc připomíná zirkon. Málo se to lesklo." Pokračuje do kuchyně.

,,Tady nic není." Křikne, když otevře ledničku.

,,Proč jsi nebyla něco nakoupit?"

,,Celý den jsem tady zavřená s Anet, jen abys mohl nahrávat." Naštvalo mě to, nebudu lhát.

,,Jo, promiň." Slyšela jsem dobře? On se omluvil? Něco tady nehraje.

,,Oběd si budeš muset uvařit sám, protože jdu na něj se Sof." Odejdu do ložnice, abych se převlékla, protože se blíží dvanáctá hodina.

,,Jdu, ano?" Rychle mu dám pusu a odejdu. Na dálku odemknu mercedes, nasednu do něj a nastartuju. Jedu do Paláce, kde mám se Sofií sraz.

Cesta je strašná. Mám pocit, že řídím líp, jak polovina můžu, co jsem zatím dnes viděla. Tolik nadávek jsem snad ještě nikdy z úst nevypustila. Zaparkuju před atriem a vysednu. Jdu k hlavnímu vchodu. Už zdálky vidím Sof.

,,Ahoj." Obejmě mě, kdy přijdu za ní.

,,Ahoj." Oplatím jí objetí.

,,Takže kam jdeme první?" Zeptá se mě.

,,No, já bych první šla na oběd a pak-"

,,Ne, půjdeme první nakupovat, protože když se najíme, tak se do toho oblečení nevlezeme." Přeruší mě.

,,Myslím dopředu." Vysvětlí mi, když se objeví můj zmatený obličej.

,,Co třeba začít v tom obchodě s luxusníma šatama?" Ukáže na jednu z výloh.

,,Tak jo." Myknu rameny a vydáme se dovnitř. Sofie začne brát obchod útokem a než se naděju, tak už mě táhne do kabinek.

,,Koukni na tyhle." Ukáže na jednu z figurín.

,,Mohla bych poprosit o tyhle?" Zavolá na prodavačku. Ta jen kývne a šaty nám podá.

,,Šup, jdi si je zkusit." První sáhnu po vínově červených s tenkými ramínky.

,,Co na ně říkáš?" Odhrnu závěs a zeptám se Sofie, která mě nevnímá, protože odepisuje.

,,Hej, Sof." Seberu jí mobil.

,,Vrať mi ho." Vytrhne mi ho z ruky.

,,Moc se mi nelíbí. Zkus ty černé."

Takhle to jde pořád dokola. Ani jedny se jí na mně nelíbili. Po zjištění, že tohle jsou poslední šaty, odrhu závěs, aby mi mohla říct, že tyhle to taky nebudou.

,,Jsi nádherná." Málem jí spadla brada.

,,Jo?" Jen kývne.

,,Vezmi si je a pospěš si, mám hlad." Převléknu se tedy zpátky a šaty vezmu sebou k pokladně. Když se chystám zaplatit, tak Sofie přiloží kartu k terminálu.

,,Co děláš?" Podívám se na ni.

,,Ber to jako dárek." Mrkne na mě.

,,Dárek k čemu?" Narozeniny jsem měla, svátek taky, Vánoce byly též. Nechápu tedy k čemu.

,,Jen tak." Mykne rameny, rychle obchod opustí a my se jdeme konečně najíst.

-

,,Počkej." Křikne Sof, když sednu do auta.

,,Pojeď ještě ke mně, potřebuju ti něco dát." Dodá.

,,A co?"

,,Pojeď a uvidíš." Nasedne do svého bílého bmw. Jedu tedy nočními uličkami Pardubic s ní.

,,Tak jo, co mi chceš dát?" Zeptám se, když vysedneme z auta a vyjdeme schody do jejího bytu.

,,Nic jsem ti dát nechtěla. Potřebovala jsem tě dostat nahoru." Vytáhne zpoza zad papírovou tašku, kde jsou ty šaty, co jsme koupili.

,,Jak jsi to-" Přísahala bych, že byly v kufru mého auta.

,,Na nic se neptej a převleč se." Zase mě přeruší.

,,Fajn." Vím, že nemá cenu jí odporovat.

,,Spokojená?" Vyjdu z koupelny, když jsem převlečená.

,,Jo, a ne že se v autě převlečeš zpátky." Jen kývnu hlavou. Sof mi neřekne ani 'ahoj' a vyhodí mě z bytu. Sejdu schodiště, nasednu do svého mercedesu a odjedu směrem k bytu. Nemůžu se dočkat, až si lehnu do postele a budu spát. Zaparkuju a vyjdu schody nahoru, odemknu dveře a vejdu do bytu. Všude je zhasnuto a podezřele ticho.

,,San, to jsi ty?" Křikne odněkud z bytu Dominik.

,,Zapomněli jsme zaplatit za elektřinu? Proč je všude zhasnuto?" Málem jsem totiž zakopla o skříňku, která je na chodbě.

,,Ne, elektřina normálně funguje." Jdu za jeho hlasem do kuchyně.

,,Tak proč je tu taková-" Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stůl v kuchyni byl krásně prostřený s talíři plnými jídla a také všude byly zapálené svíčky. O linku se opíral Dominik s nádherným úsměvem.

,,My něco slavíme?" Možná jsem fakt na něco zapomněla.

,,Jsi nádherná." Odpověď na moji otázku jsem nedostala. Dominik se rozejde mým směrem a políbí mě.

,,Ty taky." Pohladím ho po tváři.

,,Pojď jíst." Kývne ke stolu. Je mi jasné, že to jídlo nevařil, ale nebudu kazit to krásné, o co se momentálně snaží.

,,Kde je Anet?" Zeptám se.

,,Míša s Tomášem ji pohlídají." Ujistí mě.

,,Sofie umí vybírat dobře." Podívá se na moje nové šaty.

,,Nějak se mi nechce věřit, že to nakupování šatů je z její hlavy." Zasměju se a on se mnou.

Po tom co dojíme odnesu talíře do myčky. Otočím se, abych se vrátila ke stolu, u kterého stojí Dominik. Když se k němu přiblížím, tak poklekne a otevře krabičku, v které se nachází prstýnek.

,,Sandro Benešová, vezmeš si mě za muže?"

~
Momentálně jsem dostala cukrovku, tak snad jste spokojení.

Tohle je historicky nejdelší kapitola tohohle příběhu, tak doufám, že jste si ji i užili.

Opět nestíhám psát, protože funguju i ve svém osobním životě, tak na mě nebuďte naštvaní.

A poslední otázka na konec: Vezme si ho?