Legendy z Rimerian

XLII.

Mackenzie

Lidé na nádvoří se začali zmateně rozhlížet kolem sebe, nikdo očividně moc nevěděl, co se děje nebo co by měl dělat. Liam, který byl na nádvoří také, aby vynesl rozsudek před následnou okamžitou popravou, i na tu dálku na první pohled vypadal, že je opravdu popuzen tím náhlým vyrušením. Viděla jsem, jak chvíli něco pokřikoval na muže ve své bezprostřední blízkosti a pak mávl rukou na znamení, aby poprava pokračovala.

Pak se však troubení ozvalo znovu. To už většina těch, co se nacházeli na nádvoří nebo na hradbách odložila zmatené výrazy a místo toho si kolem krku nebo paže uvázala rudý šátek. Dva z nich přešli k zavřené bráně a otevřeli ji, další vykročili s tasenými zbraněmi k Liamovu hloučku. Mezitím už se branou na nádvoří hrnuli další muži s rudými šátky a v jejich čele odhodlaně kráčel Markus.

Liam, Luca a jejich gardisté si konečně uvědomili, co se děje a začali spěšně ustupovat do hradu, kde jejich menší počet nebyl tak velkou nevýhodou. Při svém úprku úplně zapomněli na Huntera, který stále spoutaný klečel u popravčího špalku.

Zatímco kolem zuřil boj mezi povstalci a těmi, co zůstali věrní králi, Markus přispěchal k Hunterovi a klíči, které mu okamžik předtím hodil jiný muž, vysvobodit jeho zápěstí z těžkých pout, pak lovci podal ruku a pomohl mu vstát.

Odvrátila jsem se od dění na nádvoří a přešla zpět ke dveřím. Poslouchala jsem, co se za nimi děje, téměř jsem ani nedýchala, abych lépe slyšela, ale na druhé straně bylo ticho. Z nádvoří se sem stále nesly zvuky boje, ale chodba byla tichá. Došlo mi, že nejspíš bude chvíli trvat, než se boj přesune i do hradu.

Byla jsem tak napjatá, že jsem ani nepocítila úlevu jakou by nejspíš měl včasný vpád vzbouřenců vyvolat, kdyby se ten roh ozval jen o chvíli později, Hunter by už byl bez hlavy.

Sedla jsem si na zem u dveří, opřela si o ně záda a přitáhla si kolena k tělu. S hlavou na kolenou jsem pak jen čekala. Co jsem mohla dělat jiného? Byla jsem tam chycená jako ptáček v kleci, bezmocný skřivan na bidýlku.

Po nějaké době boj na nádvoří utichl, nevěděla jsem, jestli to bylo proto, že ho povstalci získali nebo byli všichni do jednoho mrtví, ale nechtěla jsem to zjišťovat, děsila jsem se toho, co bych uviděla, kdybych se podívala z okna.

Nicméně za mými dveřmi bylo stále ticho, člověk by tam slyšel spadnout špendlík na zem a možná dokonce i vlas. Má mysl pracovala na plné obrátky, ale to, co vytvářela, bylo stále děsivější, výjevy plné krve, která patřila těm, na kterých mi záleželo.

Čekala jsem a čekala, připadalo mi, že to trvá snad věčnost. Má nervozita se stále víc prohlubovala, s každým nádechem jsem se tou nervozitou více třásla a srdce mi bušilo rychleji.

Pak se někde na chodbě ozvaly kroky, tiché a vzdálené, nedalo se určit, kde přesně se ten člověk nachází, protože v liduprázdné chodbě se zvuk hodně rozléhal.

„Mackenzie!" ozvalo se zavolání. Okamžitě jsem vstala a otočila se ke dveřím čelem.

„Tady jsem," zavolala jsem a zabouchala na dveře pěstmi.

Když ten hlas znovu zavolal mé jméno, poznala jsem ho. Začal jsem se snažit ještě víc na sebe upozornit.

„Garvine!" zakřičela jsem. „Tady!"

Garvinovy kroky zrychlily.

„Tady jsem! Dostaň mě odsud," volala jsem na něj.

„Ustup od těch dveří," požádal mě a já okamžitě poslechla, zacouvala jsem až ke stěně a tam zůstala stát. Ozvaly se dvě rány, dveře při každé z nich zaskřípěly, ale držely, při třetím pokusu se však rozlétly dokořán a Garvin dovnitř div nevpadl.

Bez váhání jsem ho objala. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, znamenalo to, že vzbouřenci už drží i hrad, nebo při nejmenším jeho většinu.

„Jsi v pořádku? Není ti nic?" staral se mladý rytíř, když jsem se od něj odtáhla a on si mě podržel na délku paží.

„Ne, jsem v naprostém pořádku," ujistila jsem ho. „Kde je Markus?" zeptala jsem se.

„Snaží se s ostatními dobýt audienční sál, Liam a ta jeho povedená banda se tam zavřela a zatím se jim ho daří udržet."

„Jdu tam," rozhodla jsem se a poklusem se vydala směrem k audienčnímu sálu.

„Ne, to v žádném případě, mám tě odvést do bezpečí mimo město," namítl Garvin.

„Nemyslíš si, že mne zastavíš, viď ?" zeptala jsem se ho.

Garvin nejdřív vypadal, že chce říct nejspíš něco na způsob toho, že mě zastaví raz dva, ale pak zavřel hlavou. „Ne, nemyslím."

Jak jsme se přiblížili k audienčnímu sálu, objevili se mrtví ležící na podlaze v tratolištích krve, byli mezi nimi ti, jenž bojovali za Liama, ale i muži s rudými šátky. Zahlédla jsem několik Hunterových šedě opeřených šípů, a i pár krátkých černobílé opeřených šípu z Markusovy kuše, všechny ostatní šípy, které se uvnitř povalovaly, ať už byly z luku či kuše, měli letky stejně rudé jako byly ty šátky, kterými se vzbouřenci označili.

Když jsme byli na doslech od audienčního sálu, bylo slyšet zvuk boje, ale neznělo to jako boj dvou skupin, spíš jako souboj muže proti muži.

Vešla jsem do sálu velkými dvoukřídlými dveřmi otevřenými dokořán a zrak mi padl na výjev uvnitř. Liamovi gardisté leželi buď mrtví ve zvětšujících se kalužích krve, ti méně ochotní položit život za svého krále klečeli na zemi s meči vzbouřenců u hrdel. Luca nehnutě stál obklopený několika dalšími, rukou si tlačil na ránu na stehně a mezi prsty mu protékaly pramínky krve.

Markus uprostřed síně zápolil s Liamem, ale ten proti němu viditelně zaostával. Mladičký Lunorský král klopýtal vzad a trochu nemotorně odrážel Markusovy útoky, aniž by stíhal podnikat své vlastní.

Pak Liamův meč po jednom z Markusových prudkých útoků odlétl stranou a s řinčením dopadl na kamennou podlahu sálu. Markus srazil svého mladého protivníka na kolena a špička jeho meče se zastavila pod Liamovým krkem.

„Poslední slova?" zeptal se ho Markus chladně. A Liam řekl něco, k čemu by se můj manžel nikdy nesnížil, něco, co by nikdy neměl udělat žádný král.

Prosil o slitování. Markus však žádné slitování projevit neplánoval, ani jsem mu nemusela vidět do tváře, abych to poznala.

Udělala jsem krok vpřed, abych ho zkusila zastavit, ať jsem Liama nenáviděla sebevíc, nechtěla jsem, aby zemřel Markusovou rukou, ne takhle, ale Garvin, který byl hned za mnou, mě chytil za loket a nenechal mě tak jít dál. Vrhla jsem na něj pohoršený pohled, ale on jen zavrtěl hlavou. Já se však nehodlala dát tak snadno zastavit.

„Markusi," zavolala jsem na svého manžela, „nedělej to. Jeho smrt ti ji nevrátí."

Ahojky, nová kapitola je tu, snad se líbila. Hunter to měl dost těsně, což? Jak se nám to asi vyvine dál? Děkuji za všechny hlasy a komentáře u minulých kapitol, budu se na vás těšit zase za týden.

Vaše Kája :)