Legendy z Rimerian

XXXI.

Mackenzie

Slunce už zapadlo a začínalo se stmívat, když Liam rozhodl, že je načase se utábořit. Byla jsem usazena a připoutána ke stromu kousek stranou od právě připravovaného ohniště, abych náhodou nevzala nohy na ramena. Asi po hodině čekání každý dostal misku se skromným přídělem ničím neoslazené řídké ovesné kaše a můj příděl byl ze všech nejskromnější, nejspíš by se z něj nenajedlo ani batole.

Noc strávená v lese příliš daleko od ohně byla nepříjemně chladná a v sedě u stromu se navíc nedalo udělat příliš pohodlí, a tak jsem půl noci hleděla na hvězdy, které bylo vidět skrz koruny stromů a po její zbytek jsem jen klimbala v polospánku. Ráno jsem pak byla celá rozlámaná a ztuhlá.

Probudil mě můj strážce Jaquan, velice nešetrně, odpoutal mě od stromu a usadil k vyhaslému ohništi. Liam, který seděl hned naproti mi hodil maličké svrasklé jablko, které jsem se svázanýma rukama zachytila jen tak tak.

„Snídaně. Musíme šetřit," řekl, jako by nic. Probodávala jsem ho nenávistným pohledem, kdyby se tímto způsobem dalo vraždit, nejspíš už by se válel na zemi ve smrtelných křečích.

„Takhle se na mne nedívejte, drahá Mackenzie," řekl varovným tónem.

„Já se na tebe budu dívat, jak sama budu chtít," pronesla jsem ledově a ukousla si z prťavého jablíčka.

Liam se na mě zahleděl s neskrývanou zuřivostí a sevřel v ruce lžíci tak pevně, že se div nerozletěla na kousky, ale neudělal nic, nevydal žádný rozkaz. Nejspíš došel k názoru, že si opravdu nemůže dovolit jakkoli mi ublížit. Na okamžik se mě zmocnil pocit zadostiučinění, pak se ovšem ozvalo mé dospělejší já.

Na další cestu jsme se vydali velice záhy. Během dne se naše skupina o hodný kus rozrostla rozrostla, jak se k nám postupně připojovali další z lunorských přeživších.

Slunce již dávno přešlo přes nejvyšší bod na obloze a rychle se schylovalo k pozdnímu odpoledni, když Liam zpomalil svého koně tak, aby jel vedle mne.

„Myslím, že se ti Zimovište, hlavní město Lunoru, bude líbit, není sice tak velkolepé jako rimerianská velká města, ale má své kouzlo," prohodil jen tak mimochodem, jako bychom byli staří přátelé. Všimla jsem si, že upustil od té strojené zdvořilosti, se kterou se mnou mluvil. Zřejmě mu došlo, že tím mou nenávist vůči němu nijak nezmenší.

„Co si myslíš, že tímhle získáš?" zeptala jsem se ho zcela ignorujíc fakt, že ke mně promluvil, jako by si chtěl jen tak poklábosit. „Půdu? Bohatství?"

„A kdybych řekl, že doufám přesně v to?"

„Pokud to tak je, ráda bych tě upozornila, že za mne Markus nezaplatí ani jediný měďák," řekla jsem. Hlavou mi při tom běžela slova sira Kayna. Kdyby na to přišlo, byl by schopný vyměnit sebe i s celým královstvím za vaše bezpečí. Doufala jsem, že přesně to se Markus nerozhodne udělat.

„Proč si to myslíš?" zeptal se Liam očividně vyvedený z míry mým prohlášením.

„Protože ho znám, nezaplatí za mne zlatem, které nepatří jemu, ale koruně a království." Sice to nebyla tak úplně pravda, ale chtěla jsem, aby si Liam myslel, že držet mě jako rukojmí mu žádné zlato nepřinese.

Jeho překvapení se rozplynulo stejně rychle jako přišlo. Nasadil si masku ledového klidu a s pohledem upřeným na cestu před námi řekl: „Pak je štěstí, že o nic žádat nehodlám."

A tentokrát jsem byla překvapená já. S vytřeštěnýma očima jsem na něj zamrkala a s vypětím všech sil se pokoušela zabránit tomu, aby mi spadla brada. Nehodlá? Jak nehodlá? To nechce žádné výkupné? Otázky se mi v hlavě mlely jedna přes druhou, ale nedokázala jsem promluvit, abych aspoň jednu jedinou vyslovila nahlas.