Legendy z Rimerian

XIX.

Mackenzie

Seděla jsem za stolem v Markusově pracovně a poslouchala, jak se mě Frederick, Malcolm, Ronnel, Dylan a Kayne snaží přesvědčit, abych zůstala v bezpečí za hradbami Rimerovy pevnosti.

„Nemusíte se tam přece vracet sama, můžete přece poslat posla, aby Hunterovi dovezl nové zásoby," naléhal Malcolm. Ale mně nešlo jen o to, abych Hunterovi dovezla jídlo, potřebovala jsem s ním mluvit o tom, co jsem vypozorovala.

Těch několik dní, co jsem byla zpět v Roimore jsem pečlivě sledovala všechny členy vlády, jejich chování a přístup k dění. Kaynovi jsem věřila ze všech nejvíc, byl to čestný muž, svého krále a své království by nikdy nezradil. Ronnel byl mladý a chytrý, ale nebyl úskočný ani intrikánský, na to měl příliš dobré srdce. Lord komoří Frederick dobře znal cenu zlata, ale nebyl jím posedlý, všechno, co ve jménu koruny získal, ukládal do královské pokladnice a pro sebe a svou rodinu si bral jen to, co mu náleželo jako odměna za jeho službu království. Procházela jsem si některé jeho záznamy, byl velice pečlivý a všechny příjmy i výdaje, které koruna měla, zapisoval do posledního měďáku.

Nejméně důvěry jsem vkládala v rádce a kancléře. Malcolm byl zahořklý mrzout, pravda byla taková, že jeho rady většinou nebyly vůbec špatné, ale jistá jsem si jím nebyla, nedokázala jsem se zbavit dojmu, že sice dává dobré rady, ale jen do chvíle, než přestaly sloužit jeho osobnímu zájmu. A Dylan? K tomu, abych mu nedůvěřovala, jsem měla více důvodů, i těch osobních. Už ode dne, kdy jsem poprvé vkročila do Rimerovy pevnosti, proti mně byl až podivně zaujatý. Nevynechal jedinou příležitost nesouhlasit se mnou nebo s čímkoli, co se týkalo mé osoby a podle toho, co se mi podařilo zjistit od ostatních obyvatel hradu, se nejednou otevřeně postavil i proti slovu Markuse. Očividně to byl člověk, co rád tahá za nitky a příliš se mu nezamlouvalo, když nadosah žádné nebyly. Ale zase na druhou stranu mi nepřišel jako člověk, co by zradil svou zemi pro osobní zisk, byla jsem z něj trochu zmatená.

„Musím, lorde Malcolme, potřebuji si s Hunterem o něčem promluvit. A než řeknete ještě něco dalšího, ano, je to důležité," řekla jsem hlasem, který nepřipouštěl další námitky. Okolnosti mě donutily si ten tón velice rychle osvojit a naštěstí jsem byla úspěšná. Malcolm semkl rty do úzké linky, ale už neřekl nic.

„Jak velký chcete doprovod?" zeptal se váhavě Ronnel, když zřejmě došel k názoru, že už se mi to nikdo nebude pokoušet rozmlouvat.

„Pojedu sama, zvládla jsem to jednou, zvládnu to znovu," řekla jsem rozhodně.

„Má lady, teď jste v důležitém postavení, měla byste s sebou vzít aspoň pět schopných můžu, všem se pak jistě bude spát klidněji," ozval se sir Kayne.

Zamyslela jsem se nad jeho slovy a nakonec přikývla.

„Takže pět?" otázal se Ronnel a těkal pohledem ze mne na Kayna.

„Dva," řekla jsem odhodlána od tohoto počtu neustoupit.

„Dva?" vypadlo z překvapeného Ronnela.

Lord Frederick se zakuckal a málem se utopil, jelikož zrovna upíjel ze svého poháru. „Dva?"

„Ano, dva," přikývla jsem, „ani o jednoho víc. Zvláštní, že vás to překvapilo víc, než když jsem řekla, že pojedu sama." Pak jsem se otočila na Kayna. „Chci vás a Garvina, odjíždíme zítra brzy ráno."

„Už vím, proč se králi tak líbíte," řekl Kayne, když mě doprovázel chodbou do hodovní síně na večeři. „Jste stejně svéhlavá jako on."