Legendy z Rimerian

XII.

Mackenzie

Na tvářích a holém rameni mě zastudil slabý závan větru, který do komnat přišel otevřenými balkonovými dveřmi.

Včera večer jsem si připadala jako ve snu, a i teď ve mně ten pocit přetrvával.

Převalila jsem se v posteli na druhý bok, otevřela oči a spočinula pohledem na Markusovi, který ležel na břiše vedle mne a poklidně spal. V tu chvíli mi bylo líto, že tu nemám svůj foťák, abych ten okamžik mohla zvěčnit.

Markus teď vypadal mnohem mladší než jindy, černé vlasy mu padaly do obličeje a ze spaní se trochu mračil.

Posadila jsem se a pohladila ho prsty ve vlasech. Jeho tvář se okamžitě uvolnila a koutky jeho úst se zdvihly vzhůru do lehkého úsměvu, ale neprobudil se.

Měla jsem trochu hlad, a tak jsem tiše jako myška vyskočila z Markusovy postele a oblékla si své šaty, které jsem na sobě měla předešlý večer. Nemohla jsem si je sama zašněrovat, takže jsem si ještě přehodila přes ramena Markusův kabátec a potichu vyklouzla ze dveří.

Přeběhla jsem přes chodbu do svých komnat a přibouchla za sebou dveře. Se šťastným úsměvem jsem se po nich svezla na podlahu. Když jsem zavřela oči, stále jsem před sebou viděla Markuse, jeho modré oči, jeho úsměv, stále jsem cítila jeho teplo a jeho doteky i jeho rty na těch mých. Zasněně jsem se usmála.

„Kde jsi byla?" zeptala se mě Edith, která vyšla zpoza zástěny s plnou náručí povlečení, které nejspíš zrovna stáhla z mé postele. „Trochu jsem měla strach, když jsem tě tu ráno nenašla."

„Spala jsem u Markuse," řekla jsem stále sedíc na zemi u dveří.

Edith překvapením upustila všechno prádlo na zem a vytřeštila na mne oči. „U Markuse? U krále Markuse?"

Povytáhla jsem jedno obočí. „Znáš tu ještě nějakého jiného Markuse, kterého bych znala i já?"

„Promiň, jen mě to překvapilo. Sice už se ke mně doneslo, co se mezi vámi stalo včera večer, ale něco takového jsem nečekala."

„Myslím, že to nečekal nikdo," řekla jsem a zvedla se ze země. Zabloudila jsem pohledem k velké truhlici, která tu ještě včera nebyla. „Už dorazil zbytek toho oblečení, co mi měli ušít?" zeptala jsem se.

Edith přikývla. „Ano, asi před hodinou. Chceš se na to podívat?"

„Teď bych si spíš dala něco k jídlu," přiznala jsem. „Mohla bys mi tam něco vybrat, prosím, ale už žádné další šaty." Zlatovlasá služebná přikývla a dala se do hledání. Já si zatím rozpletla to, co zbylo z mého účesu a učesala si vlasy, které jsem si pak nechala splývat po zádech. Edith mi vybrala, pohodlné černé kalhoty, bílou halenu a lehkou zelenou vestu s vyšitým zlatým skřivanem. Převlékla jsem se a vydala na snídani.

Jelikož včera každý slavil dlouho do noci, byl v celém hradě stále klid, dokonce i mí osobní strážci se někam poděli.

Než jsem stihla dojít do hodovní síně, dostihl mě Markus a zdálo se, že je plný energie. Jeho krok, byl díky dlouhým hodinám stráveným na lovu stejně tichý jako ten Hunterův, takže jsem zjistila, že jde za mnou až ve chvíli, kdy byl přímo u mě. Popadl mě kolem pasu a než jsem se nadála, byla jsem uvězněná mezi jeho pažemi zády opřená o chladnou kamennou zeď.

„Kampak jste mi utekla, má lady?" zeptal se a svým pohledem se vpíjel do toho mého.

„Přece na snídani, můj králi." Bylo to poprvé, co jsem mu tak řekla, ale z nějakého důvodu mi to najednou vůbec nepřišlo zvláštní.