Legendy z Rimerian

XVI.

Mackenzie

„Proč se ten hrad jmenuje Viktoriina stráž?" zeptala jsem se Markuse, který jel vedle mne, když jsmebyli na dohled od pevnosti s jedinou vysokou věží. Mezi námi apevností se rozléhala půl milé široká travnatá pláň stejnějako u Roimore, ale za ní se k nebi tyčily stromy a skály naokraji hor soumraku.

Jeli jsme rychle a svižně, takžejsme sem dorazili během pěti dnů.

„Je to kvůli jedné legendě. Kdysi dávno v průsmyku prý žila jedna žena jménem Viktorie. Jednoho dne za ní přišli duchové průsmyku a požádali ji, aby mohli přijmout její krásnou dceru mezi sebe, slíbili jí, že mezi nimi bude šťastná. Viktorie svou dceru milovala natolik, že se jí nechtěla za žádnou cenu vzdát, a tak spoutala prastaré síly země a postavila věž, ve které sebe i svou dceru zazdila.Zanedlouho jim však došlo jídlo a obě zemřely. Duchové průsmyku tak získali přesně to, co chtěli, Viktoriina dcera se připojila k nim a opravdu mezi nimi byla šťastná, ale Viktorie prý dodnes bloudí průsmykem a její nářek se za jasných nocí nese mezi skalami."

Hunter jel na svém ryzákovy kus přednámi, ale podle všeho nás dobře slyšel.

„Proto Šeptající průsmyk, ale ve skutečnosti je to šeptání jen vítr, nic víc," zavolal na nás.

Dojeli jsme až k malé pevnosti a zastavili na cestě před branou na malé nádvoří. Brána byla otevřená a nikdo nikde nehlídal. Bylo odsud vidět dvě mrtvá těla ležící na prašné zemi nádvoří. Nad hradbami poletovali krkavci a prali se o kusy masa.

„Počkej tady, ano?" požádal mě Markus a oba seskočili na zem.

„Dobře," přikývla jsem.Sledovala jsem je, jak odcházejí do pevnosti. Hunter měl připravený šíp na tětivě, Markus držel v rukou nabitou kuši.

Na odhalených pažích mě najednou zastudil vítr a slunce se schovalo za mrak. Vzduchem se neslo krákání krkavců, kteří se za hradbami krmili na tělech mrtvých. Na chvíli jsem si připadala, jako bych se ocitla ve filmu od Hitchcocka.

Když se Markus a Hunter konečně vrátili, oddechla jsem si, ale jejich zachmuřené pohledy se mi nelíbily.

„Přežil někdo?" zeptala jsem se opatrně.

Markus zavrtěl hlavou. „Ne, všichni jsou mrtví. Dál pojedu sám, vy nechte koně tady a běžte po stezce nad průsmyk a všechno pozorujte."

Sklouzla jsem ze sedla na zem,přistoupila až k němu a položila mu dlaň na tvář. „Buď opatrný," řekla jsem a políbila ho.

„Budu," slíbil a dal mi pusu do zrzavých vlasů. „Vrátím se, neměj strach."

Vydala jsem se za Hunterem po úzké stezce, která vedla do skal, zatímco Markus znovu nasedl na Hurikána a klusem se vydal po cestě do průsmyku, od kopyt jeho koně se zvedal prach.

Cesta nahoru do skal byla náročná a jistě by byla také pomalá, kdyby mě Hunter neustále nepopoháněl.Stezka byla úzká a kamenitá, chvílemi byla tak prudká, že jsme se museli přidržovat i rukama, aby se nám dobře šlo. Vítr kvílel v puklinách, které se během staletí v kameni utvořily.

„Huntere?" zavolala jsem na mladého lovce, když jsem se vyškrábala do jednoho prudšího kopce. „Tohle je jediný průsmyk, kterým se dají přejít Hory soumraku? Dívala jsem se do map, ale jiný tam označený nebyl."

„Jediný není, ale jen tenhle se dá projít s větším počtem mužů, ostatní jsou příliš úzké a špatně schůdné a průsmyky na severu navíc bývají často od poloviny podzimu až do půlky jara zapadané sněhem."