Legendy z Rimerian

Epilog

Mackenzie

Seděla jsem na schodech Rimerovy pevnosti, mírný vítr si pohrával s mými vlasy. Sledovala jsem Markuse, jak učí našeho prvorozeného, šestiletého Daniela, zacházet s mečem, zatímco já jsem podávala květiny tříleté Aliye, která seděla vedle mne a pletla věnec.

Zadní branou se akorát vracel Hunter na svém věrném ryzákovi a v závěsu za ním přijížděla i nejstarší z jeho tři dcer, desetiletá Georgie. Na nádvoří je přišla přivítat pětiletá Margot s Kirou s půlroční Zoey v šátku na hrudi. Hunter zatím neměl na syny příliš štěstí, doufal, že jeho poslední bude konečně chlapec, ale marně.

Ti dva měli přede mnou a Markusem s rodinou značný náskok. I my jsme sice měli třetího potomka již na dohled, ale stále ještě zabývaly tři měsíce.

Když jsem čekala Daniela, byla jsem přesvědčená, že to bude děvče, Markus zase tvrdil, že chlapec, nakonec měl pravdu on. Daniel byl stejně tvrdohlavý jako jeho otec, ale kromě toho se mu velice podobal i ve tváři, byť se na něm dalo nalézt několik rysů, které měl po mně, byl to černovlasý modrooký postrach.

Když jsem pak čekala Aliyu nebyla jsem si příliš jistá, co se z ní vyklube, měla jsem pak obrovskou radost, když se narodilo děvčátko. Byla velice podobná Markusově sestře, po které dostala jméno, měla jsem jej vybrané už dlouho a ve chvíli, kdy jsem ji poprvé spatřila, okamžitě jsem věděla, že to byla správná volba.

Teď jsme tedy čekali třetí poklad. Markus se domníval, že to bude další chlapec, dokonce už měl vybrané jméno, ale já si tentokrát byla téměř úplně jistá, že pod srdcem nosím druhé děvče, rozhodla jsem se však nechat Markuse v jeho přesvědčení.

„Mami, viděla jsi mne?" přiběhl ke mně Daniel, když se mu neobyčejně vydařil jeden z výpadů.

„Jistě, miláčku," odpověděla jsem mu s úsměvem. „Sleduji tě celou dobu. Jsi šikovný chlapec."

Markus přišel až k nám, rozcuchal Danielovi jeho uhlově černé neposedné vlasy a pohladil Aliyu po hlavě, pak mi podal ruku a pomohl mi vstát. Všichni společně jsme se vydali do malé síně v patře s chodbou s portréty minulých králů, kde byly pověšené dva obrazy namalované jen pár týdnů před mým příjezdem. Na prvním obrazu byla Markusova matka a na druhém jeho sestra. Ten den uplynulo právě jedenáct let od jejich smrti a my rok co rok přicházeli sem a zapalovali svíce.

Chytila jsem Markuse za ruku a podívala se na něj. I z profilu jsem viděla ten jeho výraz plný zármutku, stále mu chyběly, byla to rána, která se už nikdy nezahojí. Měla jsem pro to pochopení, vždyť on pro svou sestru žil a dýchal, byl jí víc než jen bratrem. Malé Ali by teď bylo tolik, co mně, když jsem přišla do Rimerian, uměla jsem si jí představit, jak se celé dny na koni toulá po lesích kolem města stejně jako její bratr ve svých dětských letech. Annemarie by si hrála s vnoučaty a rozmazlovala je. Tak to mohlo být, ale nebylo.

Aliya Markuse zatahala za ruku a on ji vzal do náruče. Natáhla svou malou ručku k obrazu své jmenovkyně a dotkla se ho.

„Co se jim stalo?" zeptal se Daniel. „Nikdy jste nám to neřekli." Jeho sestra se zájmem přeskakovala pohledem mezi námi.

„Povím vám to až budete starší," řekl Markus. „Není to hezký příběh."

Oba jsme věděli, že jim to jednou budeme muset říct, ti malí byli příliš zvídaví, aby zapomněli na to, co chtěli vědět, ale prozatím jsme se dohodli na tom, že ještě není ten pravý čas, a to nejen pro ně, ale i pro nás.

Ten večer, když jsem se s miskou plnou jahod se smetanou vracela ze své tradiční návštěvy kuchyně jsem se ještě zastavila u pootevřených dveří Danielovy komnaty. Markus seděl na synově posteli a z každé strany se k němu tulilo jedno z jeho dětí. Aliya se u něj choulila ve své noční košilce a zabalená v modrém šátku a rukama objímala svého vycpaného koníka. Daniel seděl pod přikrývkou a pohledem přímo visel na svém otci.

Opřela jsem se o dveřní křídlo, které zůstávalo zavřené, a naslouchala Markusovu vyprávění.

„Když ten král zjistil, že jeho královna byla unesena nedbal na nic a na nikoho a vydal se ji hledat. Ve snaze získat svou lásku zpět jel celé dny a noci, přejel řeky i hory, ale přesto se k ní nedostal včas."

Znala jsem ten příběh, znal ho snad každý a ti dva jej přímo milovali, byl to příběh o Markusovi Velikém a Mackenzie Chrabré. Po našem návratu se rozšířil velice rychle a dnes existovalo hned několik různých verzí, jak se při cestě od úst k ústům vždy trochu pozměnil. Většina těch příběhů se lišila jen v detailech, ale existovaly i takové, které byly neuvěřitelně zveličené. Markus říkal, že příběh o nás dvou se jistě brzy přidá k těm, které už jsou zapsané v knihách, společně s několika příběhy o Hunteru Lovci.

Aliya usnula ještě před koncem příběhu, takže když Markus dovyprávěl, odnesl ji do její postele, zatímco já se posadila na kraj té Danielovy, abych jej mohla uložit. Usmála jsem se na něj a pohladila ho ve vlasech.

„Dobrou noc," řekla jsem a políbila ho na čelo.

„Dobrou," špitl v odpověď.

Zhasla jsem všechny hořící svíčky a vyšla na chodbu, kde na mne čekal Markus. V našich komnatách jsme vyšli na balkón a shlédli na město, které se už také pomalu ukládalo ke spánku. Na západě bylo vidět poslední světlo toho dne, na východě se již obloha zahalila do černi noci.

Markus si stoupl za mne a objal mě rukama, blaženě jsem si opřela hlavu o jeho rameno.

„Podívej, padá hvězda," řekla jsem, když na obloze zazářil její ocas.

„I v den, kdy jsem tě uviděl poprvé padala hvězda."

„Vážně?"

„Ano, stál jsem přímo tady a díval se, jak letí po obloze."

„A přál sis tehdy něco?"

„Ne."

„A teď?" zeptala jsem se. Markus mlčel. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem, že je zamyšlený, nakonec ale přikývl.

„Chtěl bych, abys byla šťastná, ty, Daniel i Aliya, a i to malé."

„Jsme šťastní," ujistila jsem ho.

„I já jsem šťastný. Díky vám třem, vlastně čtyřem," řekl a políbil mě.

Znovu jsem se podívala na město, na jehož hradbách vlály dlouhé modré praporce. Věděla jsem, že tahle země na tohoto svého krále nikdy nezapomene, že nezapomene na nikoho z nás. To my jsme byli legendy z Rimerian.