Legendy z Rimerian

XXII.

Mackenzie

„To je moc riskantní," řekl Lord Darrin a začal posouvat dřevěné figurky umístěné na mapě, které znázorňovaly umístění vojsk. „Když rozdělíme naše vojsko na polovinu a zaútočíme na ně zleva a zprava zároveň, budeme riskovat, že nás pak objedou a obklíčí."

Seděla jsem na okně v síni Válečné rady a Markusovou dýkou si odkrajovala měsíčky z ještě trochu kyselého jablka. Členové vlády a Válečné rady stáli kolem stolu, židle byly odsunuté ke stěnám, aby bylo více prostoru. Markus, Hunter a Darrin už zavrhli pět různých strategií a lordi začínali být bezradní.

Všichni už sice přijali, že se lord Darrin pohybuje v užším kruhu, ale někteří se stále chovali nedůvěřivě, především lord Warner, který ho bedlivě pozoroval na každém kroku.

„A co se stáhnout za hradby?" navrhl mladý lord Vance. „Město a hrad se přece dají udržet i s relativně malým počtem mužů, jsou tak navrženy."

Markus okamžitě zavrtěl hlavou. „V každém případě se s nimi musíme utkat v otevřeném boji. Sice máme menší armádu, než jsme mysleli, ale pokud je necháme zahájit obléhání, do dvou až tři týdnů začneme stejně hladovět. Ani při otevření nouzových zásob bychom nezvládli pět tisíc obyvatel města a dalších téměř osmdesát tisíc hladových krků navíc krmit dlouho."

Porada trvala ještě dlouhé hodiny. Většině těch vojenských řečí jsem sice moc nerozuměla, ale byla jsem dost v obraze na to, abych pochopila, že nikdo z nich zatím nevymyslel dostatečně dobrý způsob, jak tenhle problém vyřešit. Lord Derrin promýšlel každý návrh do těch nejmenších detailů, ale u každého našel hned několik scénářů, na kterých by mohl plán úplně ztroskotat.

Nakonec jsme nad mapou zůstali jen já, Markus, Hunter a Darrin. Za okny již panovala naprostá tma a na mapu jsme viděli jen díky několika svíčkám rozestavěným kolem.

Opřela jsem se o stůl a unavenýma očima se zahleděla na figurky rozestavěné po pergamenu v podobě posledního zvažovaného návrhu.

„Něco mě napadlo," řekla jsem po chvíli. „Chtěli jste se s nimi utkat tady, protože to tu známe, ale co když té výhody využijeme ještě víc. Můžeme oddělit od hlavní části vojska řekněme patnáct tisíc mužů, nebo klidně jakýkoli jiný počet, ale jen tak, aby to nebylo příliš poznat. Můžou objet jejich vojsko z východu a vpadnout jim do týlu, ve chvíli, kdy už budou v zápalu boje, ale ještě nebudou roztroušení."

„Tenhle nápad je ještě riskantnější než všechny předtím," řekl Markus, unaveně si povzdechl a prsty si promnul kořen nosu.

„Přes stromy nevidíte les, drahý králi, a příležitost vám pak uniká před očima. Oni nebudou čekat, že podnikneme něco takhle riskantního, takže na to nebudou připraveni. A na opatrnost už prostě není čas," pronesla jsem s ledovým klidem.

„Mackenzie má pravdu," ozval se Hunter. „Kdo neriskuje často nic nezíská."

Markus se s povytaženým obočím díval na mne a Huntera a očividně přemýšlel, jestli jsme se oba nezbláznili, pak se s otázkou v očích podíval na Derrina.

„Je to risk, ale zároveň se mi to zdá jako to nejlepší, co tu dnes padlo."

Nadšená faktem, že se mnou souhlasí můj strýc i Markusův nejlepší přítel, jsem začala líčit další své myšlenky.

„Nemají jednotné velení a vzájemně si nedůvěřují a armády Liama, Jonaha a Rileyho se z velké části skládají z branců, něčím tak nečekaným bychom je mohli výrazně vyvést z míry, pokud druhý útok bude dostatečně prudký."