Legendy z Rimerian

XIII.

Markus

Párek koní se pásl ve stínu stromů opodál. Jen Hurikán, zvyklý být ostražitý, každých pár minut zvedl hlavu, nastražil uši a zkontroloval okolí.

Mackenzie měla hlavu položenou na mém břiše a klidně oddechovala. Prsty pravé ruky jsem měl propletené s těmi jejími a druhou rukou jsem jí hladil v krásných rusých vlasech, které se takhle na slunci měděně leskly.

Díval jsem se na ni a bylo mi více než jasné, že jsem bezvýchodně lapen v její moci. Věděl jsem, že bych udělal, co bych jí na očích uviděl, jen aby byla šťastná, protože pak bych byl šťastný i já. Zasypal bych ji drahými šperky a šaty, jel bych světa kraj a přivezl jí truhlice drahokamů velkých jako lidská pěst a velké barevné ptáky jací sedají na větvích obrovský stromů daleko na jihu, šňůry perel a ty nejvzácnější kožešiny a spousty dalších drahocenných předmětů, dobyl bych hrady i celá království a položil jí je k nohám, kdyby si to přála. A za to všechno bych chtěl jen její úsměv.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak leželi a bylo mi to jedno. Mackenzie spala a já se na ni po celou dobu díval, ani na okamžik jsem od ní neodtrhl pohled.

Po nějaké době rusovláska zívla, otevřela oči a zahleděla se na mraky, které pomalu pluly nad námi.

„Markusi?" oslovila mě tiše.

„Hmmm," zabručel jsem, abych jí tak dal najevo, že poslouchám.

„Co s námi bude až se vrátím domů?" zeptala se a převalila se na bok, aby na mne lépe viděla.

„Já na to nechci myslet, Mackenzie," řekl jsem a odvrátil se od ní. Nikdy jsem se nepovažoval za člověka, který by odkládal důležité věci, dokud to šlo, ale tohle jsem chtěl řešit až ve chvíli, kdy opravdu budu muset.

Posadila se a položila mi svou jemnou ruku na tvář. „Já vím, že je to nepříjemné, ale musíme si o tom promluvit."

Zakroutil jsem hlavou a vstal. „Proč teď?"

Zamračila se, když jsem na ni zvýšil hlas, ale sama zůstala sedět. „A kdy? Až budu odjíždět, nebo až už tu nebudu vůbec? " zeptala se bezvýrazným hlasem a nepřestávala se mračit.

„Kdykoli, jen ne teď, moje matka a sestra se vrátí nejdřív za dva týdny."

Mackenzie vstala, přišla až ke mně a vzala mou tvář do dlaní. „Podívej se na mne," vyzvala mě.

Podíval jsem se jí do očí a spatřil zmatek, který jsem nejspíš vyvolal.

„Promiň, že jsem na tebe křičel. Já... Je toho na mne v poslední době trochu moc," řekl jsem tiše.

„To nic, navíc bych to ještě křičením nenazvala."

„Slibuji, že si o všem včas promluvíme, ale ne teď."

„Dobře," přikývla a usmála se. Pevně jsem ji objal a zhluboka se nadechl vůně jejích vlasů.

„Víš proč o tom nechci mluvit?" zeptal jsem se jí, když se ode mne odtáhla. Zavrtěla hlavou. „Mám strach, Mackenzie, mám strach z toho, že odejdeš a já spadnu zpět do toho osamělého života."

„Vždyť přece nejsi sám, máš svou matku a sestru a Huntera."

„Být sám není totéž jako být osamělý, Mackenzie."

„Ty si jen myslíš, že jsi osamělý," řekla a znovu mě objala. „Ale nejsi. Tvoje matka pro tebe udělá první poslední, zkus ji někdy požádat o pomoc."