Legendy z Rimerian

IX.

Mackenzie

Ráno mě v Aliyině komnatě našla její služebná, bohužel si to nenechala pro sebe a první, co udělala bylo, že doběhla pro Markuse, jehož výbuch smíchu mě pak probudil. Aliya, kterou také vyrušil ze spánku se na něj ošklivě zamračila.

Další dny byly většinou všechny stejné, ale přesto plné dobrodružství. Každé ráno jsem se učila jezdit na koni a každý den jsem si na koňském hřbetě byla více jistá. Když si Hurikán všiml, že už nejsem tak opatrná a bázlivá jako jsem byla, začal mě trochu zkoušet.

Markus mě také učil střílet z kuše a Hunter se mě pokusil naučit střílet z luku, ale pak prohlásil, že mě Markus stihl zkazit.

Aliya každý večer chtěla slyšet další příběh. Pohádky z mého světa sice postrádaly spoustu toho, co ve zdejších příbězích bylo samozřejmostí, nebylo v nich tolik velkých králů, slavných rytířů a velkolepých bitev, ale bylo to pro ni něco nového. Vždy, když jsem vyprávěla visela pohledem na mých rtech a tiše poslouchala každé mé slovo.

Markus mi také ukázal, jak se bojuje s mečem. Během chvilky jsem si všimla, že mladý král bojuje úplně jinak než všichni ostatní, které jsem tu viděla, byl neuvěřitelně rychlý a bojoval s obdivuhodnou lehkostí. Jeho meč byl jedenapůlruční, ale on ho skoro celou dobu držel jednou rukou a ani to nevypadalo, že by se rychleji unavil. Můj táta prý bojoval také tak, prý se učil od jednoho žoldáka, který přišel na jejich hrad, když se chtěl usadit, a pak vše předal Markusovi.

„Jednou jsem viděl muže, byl to chlap jako skála," řekl, když jsem se ho zeptala, jestli ho boj jednou rukou rychleji neunaví. „Bojoval dvouručním mečem jen jednou rukou. Slyšel jsem, že když ho uchopil oběma rukama a pořádně se rozmáchl, dokázal přeseknout vedví muže v brnění i s koněm, na kterém seděl."

Dokázala jsem na to říct jen jedno: „Fuj."

Jediné, co trochu narušilo tu příjemnou atmosféru, která kolem mne panovala bylo, když jsem zjistila, že Markus pracuje dlouho do noci a pak od brzkých ranních hodin, aby se mi pak mohl celý den věnovat. Když jsem mu řekla, že mu buď můžu nějak pomoct nebo se zabavit sama, nechtěl o tom ani slyšet, prý nechce svými starostmi zatěžovat ještě i moji hlavu.

Dva dny před svátkem zlatého měsíce se Markus s Hunterem rozhodli vyjet na lov. Odjížděli druhý den brzy ráno, jen sami dva, nebrali s sebou žádný doprovod. Překvapilo mě, že proti tomu nikdo nic nenamítal, nejspíš tu na to už byli všichni zvyklí.

Markus měl přes rameno svou kuši a Hunter zase luk a oba měli u sedel připevněné toulce se šípy.

Já, Aliya a královna Annemarie jsme je byly vyprovodit.

„Postarejte se mi tu o ně, Kayne," zavolal ještě Markus na velitele své královské grady, když se rozjel za Hunterem z nádvoří.

„Mackenzie," oslovila mě královna, když jsme pak všechny tři společně snídaly v hodovní síni, „nechala jsem ti do komnat připravit šaty, chtěla bych, aby ses do nich šla převléknout, až se najíš samozřejmě, a vrátila se sem za mnou."

„Jistě," souhlasila jsem. „A co budeme dělat?"

„To uvidíš," usmála se Annemarie a spiklenecky na mne mrkla.

„Půjdu s tebou," řekla Ali, když jsem se začala zvedat a ve vteřině byla také na nohou. Malá princezna se mne chytla za ruku a společně jsme se vydali do mých komnat.

Šaty, které mi královna nechala připravit, byly nádherné, jednoduché a elegantní, ale ne obyčejné. Byly světle modré s tříčtvrtečními rukávy ozdobené jen jednoduchým zlatě vyšívaným páskem.