Legendy z Rimerian

XXXIX.

Markus

„Tvá odměna," řekl jsem a hodil Jaquanovi zbytek ze zlata, které jsem mu slíbil. „A nezapomeň, jestli o něčem jen cekneš, osobně si pro tebe přijdu."

Jaquan nervózně polkl. „Budu mlčet," slíbil už asi po sté. Přikývl jsem a vlezl za Hunterem do tajné únikové chodby.

Vrátili jsem se zpět do laciného hostince s pochybnou pověstí i vzezřením, kde jsme měli pronajatý pokoj. Naskládat se v šesti do toho malého pokojíku nebylo nic lehkého, byly tam jen dvě postele, na nichž jsme se každou noc střídali podle toho, kdo ten den zrovna vypomáhal ve stáji nebo šenku, abychom tak za ubytování a stravu ještě více ušetřili.

Šenk byl již prázdný a přední dveře i dveře do kuchyně zamčené, všichni nájemníci i hostinský a jeho žena určitě už dávno spali, ale my naštěstí věděli, kde je schovaný náhradní klíč od kuchyňských dveří. Rita, manželka hostinského byla velice vstřícná žena, takže když jsme jí v soukromý prozradili, že bychom v noci potřebovali na chvíli odejít, bez zdlouhavého vyptávání nám prozradila, kde najdeme náhradní klíč, abychom ji nemuseli budit.

Proklouzli jsme do dvora hostince a obezřetně se rozhlédli, abychom se přesvědčili, že jsme stále nikým nepozorováni, pak se Hunter natáhl a ze škvírky nad rámem dveří vytáhl náhradní klíč. Odemkl, vrátil klíč zpět na místo a když jsme za sebou opět zavřeli, zamkl druhým klíčem, který visel na háčku hned vedle dveří. Ve vší tichosti jsme prošli kuchyní do šenku, kde u nejzadnějšího stolu seděl Kayne, Garvin, Darrin a Norman a hráli karty, aby si tak zkrátili čas, když na nás čekali. I to jsme měli dovolené, Rita jasně řekla, že klidně můžeme být v šenku, jak dlouho budeme chtít, ale nesmíme nikoho rušit a v žádném případě spotřebovat nic z toho, co zůstalo za nálevním pultem. Celý prostor šenku osvětloval jen dohasínající oheň v krbu a jediná svíčka postavena uprostřed stolu, u kterého seděli naši společníci.

„Je v pořádku?" zeptal se Darrin hned, jak jsme s Hunterem usedli na dvě volné židle u stolu.

Přikývl jsem. „Je živá a zdravá."

„Díky bohům," prohodil Kayne a vyložil na stůl jednu ze svých karet.

„Eeeh, už zase," zasténal Garvin a natáhl se k dobíracímu balíčku, zjevně neměl kartu, která by se mu hodila.

„Tak co jste zjistili?" zeptal jsem se. Už od našeho příchodu jsme každý den trávili ve dvojicích slíděním po informacích, ale zatím jsme nezjistili nic, co by stálo za zmínku. Místní si jen málokdy pustí pusu na špacír před cizinci.

Darrin a Norman, kteří tvořili jednu z dvojic, oba současně zavrtěli hlavami.

„Pokud vás nezajímá, kolik milenek měl nějaký obchodník s kořením z ulice pod hradem, tak nic," řekl Darrin a vyhodil na stůl rovnou dvě karty z těch co držel v ruce.

„To nemá cenu, já končím," zabručel Norman a zamíchal své karty do dobíracího balíčku, nejspíš, se mu dnes příliš nedařilo. I Garvin vypadal, že to každou chvíli vzdá, podle toho, kolik měl v ruce karet, bylo jasné, že už se mu nějakou chvíli hromadily.

„My měli větší štěstí," řekl Kayne.

„Aspoň v něčem," poznamenal Garvin, jelikož starší rytíř měl další dobrou kartu, zatímco on si musel znovu vzít z dobíracího balíčku, a ještě tak zvětšit svou sbírku.

„Zjistili jsme, že se chystá povstání proti králi," pokračoval Kayne v tom, co už nakousl. „Ale nejsou toho součástí jen členové městské stráže a obyvatelé města, ale i velká část strážných z hradu. Chtějí na trůn dosadit někoho, komu říkají Rudý úsvit."