Legendy z Rimerian

XXXVI.

Mackenzie

Již ráno jsem vyměnila svého koně za toho, na kterém jsem byla k Liamově skupině přivezena, takže jsem teď jela na hnědákovi s rimerianskou dečkou a rimerianským výžehem na zadní noze.

Projeli jsme otevřenou branou do města. Liam seděl na svém zlatohnědém hřebci s bílou hřívou v čele průvodu, hlavu měl vysoko zdviženou a hrdost a arogance z něj přímo sršela. Catharine jela vedle mladého krále, ale nadšená tím vůbec nebyla. Obyvatelé města svého krále vítali velice chladně, celou cestu od brány až k hradu nás doprovázely jejich ledové pohledy, ve kterých se mísilo pohrdání, zklamání, hněv a nenávist, ale nikdo se neodvážil nějak zasáhnout. A ani za branami samotného hradu nás nepřivítali zrovna vřele. Tedy až na jednoho člověka.

„Vítej doma, synovče," ozval se zvučný mužský hlas, když jsme všichni seskočili na zem. Rozhlédla jsem se po nádvoří a uviděla vysokého plavovlasého muže s hladce oholenou tváří, který k Liamovi přicházel s rukama rozpřaženýma k objetí.

„Strýci, rád tě opět vidím," řekl Liam a objal se s ním.

Čekala jsem, že králův strýc Luca bude krutý zahořklý čtyřicátník možná padesátník, ale tomuto muži bylo nejvýše pětatřicet a zdálo se, že ho dobrá nálada opouští jen zřídka, ale co se skrývalo pod tou oslnivou slupkou, to jsem mohla zatím jen hádat.

„Je mi líto, že jste prohráli," řekl Luca, když se od svého synovce odtáhl a podržel si ho na délku paží.

„Budou další příležitosti, navíc jsem nepřijel s prázdnou." Liam při svých slovech pokynul rukou směrem ke mně a Luca se na mne podíval pohledem, ze kterého mi zamrazilo.

„Takže, tohle je ta dívka, o které mluvil posel, rimerianská královna," řekl a pomalým krokem mě začal obcházet, pak si zručně omotal pramen mých vlasů kolem prstu. „Pro Markuse by jí bylo škoda, koukni na ty krásné vlasy."

Já jsem se ani nepohnula a ze všech sil se snažila mlčet. Catherine mě před ním varovala, Liam prý spoustu věcí přejde a jen tiše zuří, ale Luca prý byl z jiného těsta a nebylo radno ho rozladit, pokud člověk nechtěl přijít k úrazu. Mně samotné se z něj začínalo dělat zle, když mu z úst vylezla tato slova začal mi připadat jako had, slizký a úlisný.

„Nech si zajít chuť, strýci, tahle dívka není určena tobě," řekl Liam hlasem mnohem chladnějším než doposud. Luca dal na varování svého synovce, i když i on nejspíš věděl, jak planá tato varování mohou být, a odvrátil se ode mne.

„Lady Catharine, jsem rád, že jste zpět, bez vás tu bylo smutno," zvolal a lehce se před hnědovlasou dívkou uklonil.

„Nechte si tu falešnou zdvořilost," zavrčela na něj Catharine, zahákla se paží za tu mnou a vedla mě směrem do hradu.

„Kampak Mackenzie vedete, má drahá Catharine?" zeptal se Liam. „Není to váš úkol, pokud vím." Kývl na Jaquana, který na nic nečekal, popadl mě za loket a táhl do hradu. Těsně před velkými dvoukřídlými dveřmi se mi podařilo vytrhnout se z jeho sevření.

„Umím chodit i sama," vyštěkla jsem na něj. „Stačí, když mi řekněte, kudy mám jít."

„Jak je libo," utrousil a pokynul mi rukou dovnitř.

Jaquan mě vedl chladnými chodbami prostoupenými podivným pochmurným tichem. Předtím jsem si všimla, že vnější zdi hradu jsou oprýskané a popraskané, to by se ve zdejších podmínkách dalo pochopit, ale když jsem teď zjistila, že uvnitř to není o moc lepší, došla jsem k názoru, že se toto místo rozpadá.