Legendy z Rimerian

VI.

Mackenzie

Hunter počkal až si vyfotím výhled na město, pak pobídl Avalara do klusu a rozjel se po cestě přes planinu směrem k městu.

Když jsem s Lennie vyjela z útočiště mezi stromy, opřel se do mne silný vítr, vysoká tráva se v něm vlnila jako zelené moře.

„Fouká tu takhle vždycky?" zavolala jsem na Huntera, který jel kousek přede mnou.

„Většinou," odpověděl a přes rameno se na mne rozverně ušklíbl.

U brány do města stála dvojice mužů v brnění s modrými plášti a s meči u pasu. Kývli nám na pozdrav a nechali nás v klidu projet do města.

Ta atmosféra, která za hradbami panovala, byla nepopsatelná. V oknech všude kolem byly truhlíky s barevnými květinami, nad ulicemi na šňůrách visely barevné praporky, vzduchem se neslo ohromné množství rozličných vůní a šum desítek uvolněných rozhovorů, lidé se na nás usmívali a kývali nám na pozdrav.

Hunter mě vedl ulicemi směrem k hradu, kolem pobíhali děti, vesele se smály a pokřikovaly na sebe.

I v bráně hradu stály stráže, i tentokrát nás beze slova nechali jet dál.

Zastavili jsme na nádvoří a seskočili na zem.

„Huntere!" ozval se nadšený dívčí hlásek. Dřív, než jsem se stihla pořádně rozhlédnou a zjistit, odkud ten hlas přišel, už měl Hunter v náruči malou asi osmiletou hnědovlasou dívku v obyčejných ošoupaných světlemodrých šatech s umazanou sukní.

„Ahoj, princezno," pozdravil ji a cvrnkl do nosu. Dívenka se zasmála a zamrkala svýma velkýma zelenomodrýma očima.

„A kdopak je tohle?" zeptala se, když ji Hunter postavil na zem a ona se podívala na mne.

„Jmenuji se Mackenzie," řekla jsem a usmála se na ni, byla opravdu moc roztomilá.

„Já jsem Aliya, ale říkají mi Ali, těší mě," řekla s úsměvem a podala mi ruku.

„Taky mě těší," opáčila jsem stále s úsměvem.

„Kde bychom našli našeho krále?" zeptal se Hunter.

„Je ve své pracovně, byla jsem tam s ním, ale pak mu přišla pracovní návštěva," sdělila mu Aliya.

„Děkuji, má paní, velice rád jsem vás viděl," řekl Hunter, hluboce se před dívenkou uklonil a rošťácky na ni mrkl. Aliya se smíchem odskotačila a já si až teď všimla, že je bosá.

Takže tohle byla princezna, jistě dcera krále.

„Neměla bych se nejdřív třeba umýt a převléknout, než se setkám s králem?" zeptala jsem se Huntera, když jsme bok po boku procházeli chodbami hradu ke králově pracovně a poukázala na svůj po cestě krapet pomuchlaný a ušmudlaný zevnějšek.

„Král si přál, abychom za ním přišli hned, jak přijedeme."

Došli jsem až ke dvoukřídlým dveřím vedoucím do královi pracovny.

„Jak to, že tu nikdo nehlídá?" zajímala jsem se, když jsem si všimla, že před dveřmi nestojí řádné stáže. Při průchodu hradem jsme potkali docela dost strážných, ale v této chodbě a před dveřmi, za kterými se nacházel král nebyl ani jediný.

„Řekněme, že král Markus nemá rád, když má neustále v patách nějaké stráže."

„Ahá," řekla jsem protáhle.