Legendy z Rimerian

XXV.

Mackenzie

Den byl chladný a větrný stejně jako několik předchozích, ale déšť už naštěstí dávno ustal. Mraky však zůstávaly, a tak byla mnohem větší tma, než by v tuto denní dobu měla být. Vítr mi čechral zrzavé vlasy a pohrával si s nimi.

Pevně jsem svírala Markusovu teplou ruku, protože má vlastní byla nepříjemně studená, stejně jako vždy, když panovalo takovéto počasí. Doma v Seattlu jsem měla studené ruce v podstatě nonstop.

Stáli jsme na vyvýšené plošině na malém volném prostranství za hradbami města, které bylo vytvořeno speciálně pro dnešní den. Pod námi v chaotickém chumlu stáli vojáci oděni v barvách svých lenních pánů, zdaleka to nebylo celé naše vojsko, ale i tato jeho malá část vyhlížela působivě.

Pohledy všech přítomných byly obrácené k nám, a především k Markusovi, k jejich králi a vůdci, všichni čekali na jeho slova. Ale král vyčkával a ticho se prodlužovalo, všichni byli napjatí očekáváním, a tak ani nedutali.

Markus naposledy přelétl pohledem celé shromáždění a nadechl se, aby to ticho konečně přerušil. Vzduchem zazněl jeho pevný a zvučný hlas, pravý hlas krále, a s každým slovem sílil.

„Zítra na vašich bedrech stane osud celého království, budoucnost nás všech závisí na tom, zda zvítězíme či nikoli. Proto vás žádám, abyste nebojovali za mne nebo své lenní pány, ale za svou zemi, za své rodiny a své domovy. Mnozí z nás jistě padnou, ale já věřím, že ti, co přežijí, se postarají, aby tato oběť nebyla zbytečná. Věřím také, že máme šanci zvítězit, větší, než si naši nepřátelé myslí. V žilách nám koluje krev Rimera Mořeplavce a těch, co do této země připluli s ním, proto budeme bojovat statečně a se ctí. My jsme muži z Rimerian."

Dav propukl v souhlasný pokřik a ti, co u sebe měli štíty do nich začali hlasitě bušit, z toho rachotu téměř až zaléhaly uši.

Markus pustil mou ruku, vytasil svůj meč a zvedl ho nad hlavu.

„Za Rimerian!" zvolal hlasem, kterým hravě překřičel halas, který pod námi stále panoval.

Všichni muži také pozvedli meče k nebi a odpovídali na jeho slova tak hlasitě, že jistě byli slyšet až k hradu.

„Za Rimerian!"

I já jsem se k pokřiku přidala, ale neměla jsem meč, který bych mohla tasit, a tak jsem zvedla aspoň ruku.

Opustit tu atmosféru prostoupenou horlivostí bojovníků a vrátit se na hrad, kde byl každý napjatý jako struna, bylo velice nepříjemné. Každý, kdo mohl využíval každou možnou chvilku k tomu, aby mohl být se svými nejbližšími, ale nikdo nebyl ani trochu šťastný. Jak by také mohli? Nikdo nevěděl, zda je po zítřku ještě někdy uvidí. I já jsem se snažila být s Markusem o samotě, ale zdálo se, že nám to prostě není přáno, přípravy na bitvu způsobovaly nejen to, že nás zaměstnávaly oba dohromady, ale i každého zvlášť.

„Máme dnes na programu ještě něco?" zeptala jsem se, když jsme prošli na nádvoří, kde už od začátku konečných příprav bylo neustále rušno.

„Ne, vše je zařízené, dnes už budeme jenom spolu," slíbil a dal mi letmou pusu do vlasů.

„Díky bohu, už jsem si začínala myslet, že už nebudeme sami jindy než v noci. A jestli tě ještě někdo bude chtít ukrást dřív než zítra, stane se synem smrti."

Markus se pobaveně pousmál a objal mě kolem ramen. „Myslím, že s tím, jak si mě hlídáš, to nikdo nezkusí," řekl a zastavil. „Něco pro tebe mám."