Legendy z Rimerian

XXXV.

Hunter

V podřepu jsem zkoumal stopy, které na cestě zůstaly po průjezdu velké skupiny jezdců a několika vozů.

„Je to nejvýše hodina, co tudy projeli," řekl jsem a popošel kousek stranou od cesty, kde jedny koňské stopy vedly stranou od ostatních. „Jeden kůň kulhá a jde asi půl hodiny za ostatními, možná trochu méně."

Když jsem se otočil, všichni, co mě ještě neviděli stopovat na mne užasle hleděli. Většinu cesty jsem jel kus před zbytkem skupiny, a navíc jsem nepotřeboval znát tolik podrobností, takže jsem všechno své umění stopování vytasil až teď. Markus už roky tvrdil, že kdybych byl ještě o trochu lepší stopař, poznal bych i jakou mělo stopované zvíře barvu a náladu.

„Poznáš kolik by jich mohlo být?" zeptal se jeden z mužů lorda Warnera, který nás doprovázel.

„Přesně ne, ale s jistotou můžu říct, že jich je víc než nás, o hodně víc než nás," řekl jsem a napřímil se.

„Zatím si budeme držet tenhle odstup. Huntere, vím, že to nejspíš bude hloupá otázka, ale dokážeš se po setmění nepozorovaně dostat k jejich táboru, zjistit vše, co půjde a vrátit se zpět?" promluvil Markus z Hurikánova hřbetu.

„Jistě, že dokážu, o tom není pochyb."

Do západu slunce jsme pak ujeli jen malý kus cesty, jelikož jsme museli zpomalit, aby se hodinový rozestup mezi námi a jimi zůstal nezmenšený.

Když začal padat soumrak a les zahalilo šero, Markus s ostatními se utábořil, zatímco já jsem na Avalarovi pokračoval dál za lunorskou kolonou.

Když jsem dorazil blízko k táboru, který zatím založili, nechal jsem od nich ryzáka stát dost daleko na to, aby ho nikdo neobjevil, ale zároveň dost blízko, abych se k němu rychle dostal, kdybych musel utéct.

Když jsem došel na dohled od tábora, rozhodl jsem se počkat, až půjde většina jeho obyvatel spát. Nemusel jsem čekat dlouho, většina z nich byla po tolika dnech cesty vyčerpaná, a tak šum hlasů a smích kolem ohňů brzy utichl.

Tehdy nastala moje chvíle. Tiše jako myška jsem se přikradl blíž skrytý v hlubokých stínech. Měsíc byl schovaný za baldachýnem mraků, takže noc byla o to temnější a pro mne bylo snazší dostat se neviděný téměř až k hranici světla z tiše praskajících ohňů.

Obhlížel jsem tábor a počítal ohně, koně i muže a zjistil jsem, že jich je mnohem víc, než jsem doufal. Několikrát jsem celý tábor obešel a zkoumal spoustu jeho slabin, ale stejně jsem došel k závěru, že pokud bychom je chtěli přemoci museli bychom se zachovat jako vrazi a všem ve vší tichosti podřezat hrdla, k tomu by však Markus nikdy nepřistoupil, a vlastně ani já.

Mackenzie jsem uviděl na západním okraji tábora, ale bez kompasu, slunce a hvězd jsem si nebyl jistý, jestli to byl přesně západ. Ležela na boku čelem k lesu, ale nedokázal jsem určit, jestli spí nebo se dívá, ale pokud byla vzhůru, skoro určitě mě stejně neviděla.

Rychle a tiše jsem se přesunul do jiného stínu, abych se dostal kousek blíž a mohl lépe prozkoumat bezprostřední okolí místa, kde ležela. Zjistil jsem, že by nejspíš nebyl velký problém se k ní dostat a odvést ji z tábora pryč, ale nejspíš bychom nedošli daleko, pro mne samotného to nebyl problém, ale s Mackenzie bychom pozornosti předsunutých hlídek nejspíš neunikli.

„Tak co jsi zjistil?" zeptal se Markus, když jsem se konečně vrátil do našeho vlastního tábořiště.

„Zjistil jsem, že proti nim nemáme šanci, je jich více jak pětkrát tolik co nás, mnohem víc, je jich tak desetkrát tolik," odpověděl jsem a posadil se vedle svého krále na kládu u dohořívajícího ohně. Většina ostatních ze skupiny už spala, takže v táboře bylo ticho, které chvílemi přerušovalo jen tlumené chrápání.

Čekal jsem, že po mém oznámení bude Markus vzteklý, že bude nadávat a házet se vším, co bude po ruce, ale on jen přikývl a dál hleděl do malých plamínků poskakujících nad žhavými uhlíky. Z jeho tváře nebylo možné vyčíst vůbec nic, vypadal jako vytesaný z kamene, i jeho oči byly prázdné. Skoro jsem si přál, aby začal zuřit, protože tohle jeho mlčení bylo děsivé.

Po nějaké době sebral ze země malou borovou šišku a hodil ji do ohně, z ohniště se zvedla sprška jisker a zatřpytila se ve tmě.

„Já, ty a několik dalších proklouzneme do města a prostě ji tam odsud dostaneme, ať to stojí, co chce," řekl. V jeho očích se konečně objevila jiskra, zahořely takovým odhodláním, jaké jsem u něj ještě nikdy neviděl. Zároveň mě to však donutilo zamyslet se nad tím, co všechno pro její záchranu je ochotný obětovat. Rozhlédl jsem se po spících mužích a své snoubence, která spala u ohně naproti nám. Kolik z nich se asi vrátí domů a kolik položí život za záchranu královny?

„Může trvat celé týdny, než všechno naplánujeme a připravíme," poznamenal jsem.

„Toho jsem si vědom," řekl chladně.

Uvědomil jsem si, že svého přítele téměř nepoznávám, tohle nebyl ten Markus, vedle kterého jsem vyrůstal, muž vedle mne byl poražený žalem, vztekem a nenávistí, odhodlaný udělat cokoli, jen aby nemusel přijít o dalšího milovaného člověka, i kdyby to znamenalo zaprodat vlastní duši.

Markus mě poslal spát, abych si odpočinul, než ráno vyjedeme, ale já stejně po většinu zbytku noci nezamhouřil oči.

Když jsme ráno opět vyjížděli, byl kraj zahalený v mlze, tak husté, že by se dala krájet. Lezavý chlad zalézal až do morku kostí. Všude kolem bylo ticho jako v hrobě, takže se zvuky kroků našich koní rozléhaly do všech stran.

Jel jsem v čele stejně jako kterýkoli předešlý den a sledoval stopu, když se před námi otevřelo malé, ale široké údolí. Mlha už před nějakou dobou opadla, takže bylo dobře vidět na jeho druhý konec. Přilepené ke strmému skalnatému úpatí hory se tam krčilo ponuré město a zlověstně vyhlížející hrad, ale to mohl být jen můj dojem. Zimoviště jsme měli na dosah ruky, ale i přesto se cíl naší cesty zdál vzdálený.

Ahojky, tak jsem tu s další kapitolou, snad se líbila. Mám tu ještě jednu skvělou zprávu, příští týden bude další a kapitoly každý týden už budou až do konce. Děkuji za všechny vaše hlasy a komentáře. Budu se na vás těšit zase u příští kapitoly. 

Vaše Kája :)