Legendy z Rimerian

XXXII.

Markus

Ráno jsem měl příliš málo energie a příliš špatnou náladu na to, abych se šel nasnídat do hodovní síně, a tak jsem poslal Lil, aby mi něco přinesla do komnat. Oblékl jsem se do čistých tmavých kalhot a bílé košile, kterou jsem si nechal u krku nedbale nedopnutou, opláchl si obličej v umyvadle a se zamračeným výrazem se usadil ke stolu.

Velice mě překvapilo, když s podnosem s mou snídaní nepřišla Lil, ale Hunter, a nesl i tu svou. I on vypadal značně bez nálady.

„Co tu děláš?" zeptal jsem se ho.

„Přišel jsem se s tebou nasnídat, neměl bys být sám," řekl, položil tác přede mne a se svým hrnkem kávy se usadil na okraj stolu.

„Hmmm," zamručel jsem a natáhl se pro svůj hrnek, abych si do kávy zamíchal trochu medu.

„Na bojišti už se pracuje," promluvil po nějaké době, kdy jsme jen mlčeli. „A také už našli lorda Willarda, moc toho z něj nezbylo, sotva ho poznali."

Lorda Willarda byla opravdu škoda, byl to dobrý člověk, ale bohužel byl také jedním z šesti lordů, kteří během boje padli, dva z těch šesti byli členové Válečné rady.

„Pošlu posla na Vlčí zub s vyjádřením soustrasti jeho rodině a promluvím s jeho synem Williamem. A co lord Milton?"

„Toho stále hledají. A také se shání po siru Hoganovi, od začátku bitvy ho nikdo neviděl."

„Nejspíš bude mezi mrtvými, však on se najde," řekl jsem téměř lhostejně a dál se nimral ve své snídani. „Až se najím, půjdu také přiložit ruku k dílu."

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Pominu fakt, že jsi král a nic z toho není tvoje práce a řeknu jen, že bys měl nějakou dobu šetřit to rameno." Pohlédl jsem na svého dlouholetého přítele. I on se na mne díval, vážně a naléhavě.

„Nechci tu jen tak sedět a čekat, potřebuji něco dělat," řekl jsem. Hunterovy oči se zaplnily starostmi.

„Nemusíš tu jen sedět. Promluv s mladým lordem Williamem a s dalšími, co ztratili své blízké, jistě by se našli i nějaké důležité listiny, kterým bys mohl věnovat svou pozornost. Pokud se ti nechce zůstat na hradě, vezmi Hurikána a jdi se s ním trochu projet, nebo zajdi za dětmi do sirotčince, všichni tě tam rádi uvidí," navrhl, ale já vrtěl hlavou ještě dřív, než domluvil.

„Potřebuji zaměstnat ruce, Huntere, potřebuji dělat něco, u čeho nebudu v jednom kuse přemýšlet nad tím, co všechno se Mackenzie mohlo stát a co všechno jí ten parchant mohl udělat."

„Dobrá, dělej, jak chceš, ty jsi král," vzdal se nakonec Hunter.

„Máš tady mapu?" zeptal se najednou po tom, co jsme opět chvíli mlčeli.

„Mapu? Na co?"

„Určitě nezvládneme dojet Liama a jeho družinu dřív, než přejedou hranice, chtěl bych prozkoumat jaké mají možnosti, kudy by mohli do Zimoviště jet," vysvětlil mladý lovec a upil ze své kávy.

„V druhé zásuvce," řekl jsem jen. Hunter se sehnul, aniž by vstal, vytáhl mapu ze zmiňované zásuvky a rozložil ji na volné místo na stole.

Chvíli mapu tiše studoval a pak poklepal prstem na místo na sever od Šeptajícího průsmyku na východní straně Hor soumraku.

„Jedna cesta vede tudy," řekl a prstem přibližně opsal křivku kudy se cesta horami vinula. „Je nejkratší, ale zároveň nejpomalejší, protože vede hodně náročným terénem. Další cesta vede po pobřeží, ale museli by si hodně zajet, aby se na ni dostali. Myslím, že pokud se chtějí přes hory a do jejich hlavního města dostat nejrychlejším možným způsobem pojedou tudy." Znovu prstem obtáhl cestu, o které mluvil. „Z velké části vede po dnech údolí, sice po úbočích objíždí několik kopců a malých hor, ale dá se zvládnout rychle."