Legendy z Rimerian

XXIII.

Mackenzie

Společně jsme můj plán dovedli k dokonalosti a ráno vše oznámili Válečné radě. Několik z nich mělo pár připomínek, ale nakonec s ním souhlasili všichni, i když většina tvrdila, že je naprosto šílený. Dokonce i mně to tak začalo připadat, čím více hlav o něm uvažovalo a mluvilo, tím šílenější se mi zdál, a toto zdání ještě umocnil lord Scott, který byl známý tím, že souhlasil především se šílenými plány. Ale vše již bylo v pohybu a na další rozmístění nebyl čas. Zvědové lorda Toriho teď přijížděli každý den s novými zprávami, vojsko Liama, Jonaha a Rileyho bylo den ode dne větší a brzy se měli vydat na pochod směrem k nám.

Všichni muži z našeho vojska každý den pilně cvičili, kováři pracovali ve dne v noci a léčitelé připravovali léčivé bylinky a masti a bílé plátno na obvazy.

I já jsem často cvičila, s Markusem nebo s Hunterem a Kirou, ale že bych se nějak výrazně zlepšovala, to se úplně říct nedalo.

„Jsem prostě kopyto," povzdechla jsem si, když jsme s Markusem skončili jednu z mých lekcí a posadili se na balík slámy do stínu přístavku na nádvoří.

„Myslím, že ty si můžeš dovolit být kopyto. Ne nadarmo se říká, ruce mužů byly stvořeny pro meč, luk a kladivo, zatímco ruce žen pro jehlu, brk a harfu," řekl a zastrčil mi za ucho neposedný pramen vlasů.

„Jenže moje ruce nejsou stvořené ani pro jednu z těch věcí," poznamenala jsem a podala čutoru, kterou jsem držela v ruce jemu. Také se napil a celý její zbylý obsah si vylil na hlavu, takže mu po tváři steklo několik pramínků vody, pak se ke mně otočil a věnoval mi láskyplný pohled.

„Mně nevadí, že si při vyšívání spíš propíchneš prsty, než něco vyšiješ, ani to, že škrábeš jako kočka, a ani tvoje neschopnost naučit se noty, mám tě rád přesně takovou, jaká jsi," řekl a usmál se na mne. „Navíc, ani já nejsem všeuměl, sice mi to jde s mečem a dá se říct, že dobře střílím, ale proti Hunterovi se dvěma meči bych neměl šanci, to on je neobvykle nadaný, tedy aspoň co se týče zbraní," přiznal stále s úsměvem.

Natáhla jsem se k němu pro polibek a pak se mu spokojeně stulila do náruče. Od Markusova návratu jsem se naučila rychle využívat každé chvilky, kdy jsem mohla aspoň na okamžik zapomenout na všechno temné, co se kolem nás s každým dnem stahovalo, a tak jsem i teď odsunula všechny myšlenky stranou a jen se nadechovala jeho vůně a ukládala si do zásoby energii, kterou mi dávala jeho blízkost.

Pak ale mou pozornost upoutalo něco jiného. Z hradu na nádvoří vyšel sir Ryan z královské gardy, to by samo osobě nebylo nic divného, kdyby nevypadal tak, jak vypadal. Nebyl ve službě, takže by nebylo zvláštní, že na sobě nemá těžkou zbroj, ve které teď v létě muselo být nesnesitelné horko, ale on odložil i tmavomodrý kabátec se stříbrným orlem na hrudi sloužící jako uniforma Markusových gardistů. Místo toho byl oblečený ve špinavých kalhotách, zablácených botách a trochu potrhané košili a vestě.

Markus si všiml, kam můj pohled směřuje a podíval se tím směrem také. Sir Ryan mezitím vyklouzl branou do města, aniž by si ho všiml někdo další.

„Pojď," vyzval mě Markus a chytil mě za ruku.

„Budeme ho sledovat?" zeptala jsem se, když jsme nenápadně přešli přes nádvoří a vykoukli zpoza brány za hradby do města. Několik náhodných kolemjdoucích z řad obyvatel hradu se na nás podívalo velice zvláštním pohledem.

„Ano. Členové královské gardy se většinou netoulají po městě oblečení jako chudáci. Vypadá, že má něco za lubem a já chci vědět co," řekl Markus a vydal se za ním ve chvíli, kdy zašel za první roh.