Legendy z Rimerian

I.

Mackenzie

Chladný zimní vzduch mě studil na tvářích. Z nebe se líně sypaly sněhové vločky, třpytily se ve světle pouličních lamp a naplňovaly ulice na předměstí Seattlu svěžím zimním klidem.

Všechny domy byly tiché, jejich majitelé se většinou poklidně dívali na televizi a užívali si pohodu zimního večera. Jen z jednoho se linula hlasitá hudba, a právě tam jsem měla namířeno. Vypadalo to, že večírek je v plném proudu.

Dveře byly odemčené, a tak jsem bez ostychu vstoupila dovnitř. Ještě jsem ani nepověsila kabát na věšák a už mi kolem krku visela má nejlepší kamarádka Abby. Byla to štíhlá blondýnka s velkýma zelenýma očima a věčně usměvavou tváří.

„Jsi tady! Myslela jsem, že nepřijdeš," pištěla nadšeně.

Po tváři se mi rozlil široký úsměv. V její společnosti nešlo neusmívat se, obrovské množství pozitivní energie, kterou neustále vyzařovala, vám to prostě nedovolilo.

„Přece bych si nenechala ujít oslavu tvých devatenáctin. A ani žádnou jinou tvoji oslavu," usmála jsem se na ni stejně zářivým úsměvem s jakým se ona dívala na mě.

„Já bych to přece pochopila, přece jen je to teprve čtrnáct dní, co tvůj táta umřel, a dnes ráno jsi mu byla na pohřbu," poznamenala a v jejich očích teď nebylo ani stopy po té bláznivé radosti, místo toho byly plné smutku a pochopení.

„A právě proto jsem musela přijít, potřebuji aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky."

Abby mě chytila kolem ramen a vedla mě dál do domu.

„Je tu jeden kluk," začala po chvíli relativně nevinnými slovy, „jmenuje se Chris. Prý tě viděl ve škole a rád by se s tebou seznámil."

„Říkala jsem ti, že nechci, abys mi někoho dohazovala," namítla jsem.

„Já nedohazuju, já ti jen říkám, že za mnou přišel a ptal se, jestli tu dnes budeš."

Abby mě zavedla ke dveřím do obývacího pokoje, kde mě nechala čekat a sama zamířila ke skupince chlapců, kteří se bavili opodál. Jeden z nich se ke mně otočil čelem a s přátelským úsměvem se vydal mým směrem.

Nevím, co jsem čekala, ale to, co jsem uviděla mě zklamalo. Nebyl ošklivý, to ani náhodou, ale byl malý, možná dokonce o malinký kousek menší než já, a já nikdy nebyla žádný čahoun, a jeho smysl pro humor byl nezvykle otravný. I tak jsem se však překonala a chvíli se s ním bavila.

Najednou jsem na sobě ucítila čísi pohled. Otočila jsem se a začala se po tom člověku rozhlížet, ale nikdo si mě nevšímal. Pak jsem se pohledem střela s chlapcem o pár let starším než já, tedy pokud se někdo mezi dvaceti a pětadvaceti ještě dá označit jako chlapec. Byl vysoký, měl tmavě hnědé vlasy, které mu sahaly až k uším a široká ramena se silnými pažemi. Z toho, jak si mě prohlížel, jsem byla trochu nervózní.

Rychle jsem se odvrátila a vyhledal pohledem Abby. Postávala opodál a bavila se s Mattem a jeho přítelkyní Miou.

„Na chvíli vám ji ukradnu," usmála jsem se na roztomilý pár, když jsem k nim došla.

„Klidně ji ani nemusíš vracet, je strašně upovídaná," odpověděl Matt se širokým úsměvem a rozesmál se ještě víc, když viděl Abbyin ukřivděný pohled. Abby o sobě moc dobře věděla, že je upovídaná a vždy si z toho dělala srandu, a tak se jí ten výraz podařilo udržet jen chvíli, než se začala smát i ona.

Odvedla jsem si Abby stranou, tak abych stále viděla na toho neznámého.

„Kdo je to?" zeptala jsem se jí a ukázala na něj.

Abby pokrčila rameny. „Možná kamarád kamaráda přítele mojí kamarádky, nebo přítel kamarádky přítelkyně mého kamaráda, nebo kamarád kamaráda mého kamaráda. Těžko říct, dneska je tu hodně lidí. Proč se ptáš?"

„Neustále na mne zírá."

Blondýnka se doteď dívala na toho neznámého, ale teď se podívala na mne a jedno obočí jí vyjelo vzhůru. „Zlatíčko, já tě už chvíli sleduji a myslím, že na tebe zírá, protože na něj zíráš."

Zamračila jsem se. „Já jsem na něj začala zírat, protože jsem si všimla, že na mne zírá."

„Aha. Tak třeba se mu líbíš, měla bys za ním jít," navrhla Abby a věnovala mi široký nevinný úsměv.

„Neměl by náhodou on přijít za mnou?"

„Ne všechno je vždycky tak jak by mělo. Mia se taky dala s Mattem dohromady jen díky tomu, že nečekala až udělá první krok, prostě to udělala sama."

„Jenže já nejsem Mia," řekla jsem rozhodnutá, že na její radu v žádném případě nepřistoupím.

Abby se na mě podívala a přimhouřila oči, jako by na mne chtěla lépe zaostřit. „Ty z toho máš strach?" zeptala se podezíravě.

„Ne, jistěže ne," řekla jsem okamžitě, abych ji přesvědčila, že je to pravda i když spíš nebyla, ve skutečnosti jsem se toho strašně bála, ale zdálo se že, to Abby příliš nepřesvědčilo.

„Víš co? Ty počkej tady a já za ním zajdu," navrhla.

„Ne, počkej..." vyhrkla jsem, abych se ji pokusila zastavit, ale už bylo příliš pozdě. Sledovala jsem svou nejlepší kamarádku, jak míří k hnědovlasému chlapci na druhé straně místnosti.

Pozorovala jsem, jak se mezi sebou baví a doufala, že z toho nebude žádná katastrofa. Pak najednou Abby ukázka mým směrem a oba se na mne otočili. Samozřejmě mě nenapadlo nic lepšího než se přihlouple usmát a zamávat. Když se pak usmál i on a také zamával, měla jsem chuť propadnout se do země.

Abby ke mně přiskotačila nadšená tím, že bych si třeba konečně někoho našla. „Jmenuje se Hunter," oznámila mi a postrčila mě směrem k němu.

Hunter na mne čekal stále na stejném místě a stále se usmíval.

„Takže ty jsi Mackenzie?" zeptal se, když jsem k němu došla.

Měla jsem pocit, že mám příliš vyschlo v ústech, než abych promluvila, a tak jsem jen přikývla.

„Pěkné jméno," řekl a stále se na mne usmíval.

„Díky," špitla jsem, nejspíš příliš potichu na to, aby mě dobře slyšel, ale nijak to nekomentoval.

Když se mě zeptal, jestli si s ním půjdu dát něco k pití, bez váhání jsem souhlasila, doufala jsem, že to trochu odlehčí atmosféru.

Dnes tu bylo i docela dost lidí, co už mohli legálně pít, takže se tu našlo i dost alkoholu a nikomu nevadilo, že ho pili i ti, co by ho pít neměli. Ani já jsem ještě oficiálně pít nemohla a za jiných okolností bych se ani nenapila, ale dnes jsem to tak nějak potřebovala.

Když jsme se dostali k baru, zrovna u něj stál David a soustředěně se mračil na lahve s alkoholem.

„Chcete něco namíchat?" zeptal se, když si nás všiml. David pracoval jako barman v jednom baru v centru, takže jsem se nebála, že by nám mohl namíchat něco, co by mě mohlo zabít po prvním doušku, a tak jsme souhlasili.

„Co to je?" zeptala jsem se, když mi David podal kelímek s něčím červeným, co vonělo po černém rybízu.

„Moje specialita, říkám tomu rybízový polibek, chtěla jsi něco sladkého tak tady to je," řekl a usmál se.

„To je dobré," uznal Hunter, když upil ze svého kelímku. Měl pravdu, opravdu to bylo dobré a na mě také trochu silné, už po prvním drinku jsem cítila, že nejsem úplně střízlivá. Ale něco mi říkalo, že tenhle drink nebude poslední.