Legendy z Rimerian

XLIV.

Mackenzie

Nejdříve jsem si opravdu myslela, že Markus Liama ušetří, ale pak se zaleskl jeho meč a Liam padl mrtvý k zemi. Nepoznávala jsem toho muže, který stál přede mnou, Markus, kterého jsem si vzala, by nikdy neudělal nic tak nečestného a krutého.

Váhavě jsem vykročila k němu, Garvin, stejně ohromený jako já, se mě už ani nesnažil zadržet. Když jsem došla až k němu, zlehka jsem ho uchopila za ruku. Trhl sebou, když jsem se ho dotkla, ale neucukl přede mnou. Podívala jsem se mu do tváře, ale neviděla nic, co bych dokázala zařadit, v jeho očích nebylo to prázdno jako v den, kdy se vrátil do Rimerovy pevnosti zničený Aliyinou smrtí, ale přesto... Prostě jsem nedokázala popsat, co jsem viděla.

Z překvapení celý sál vytrhl až Luca, když promluvil. Jeho arogance a ego až do oblak ho ani po tom všem, co se dnes stalo neopustili.

„A co chcete dělat teď? Král Markus mi odstranil mého synovce z cesty, za to vám mimochodem děkuji, takže teď jsem králem já. Král je mrtev, ať žije král," řekl. Už delší dobu jsem měla chuť vyškrábat tomu parchantovi oči, ale teď ještě stokrát víc, on prostě pro jednou nemohl mlčet.

V odpověď na Lucovu otázku vystoupil dopředu muž s rudým šátkem kolem paže, na první pohled bylo jasné, že se jedná o vůdce vzbouřenců.

„Tady nikdy nebudeš králem," řekl pevným hlasem.

Luca se uchechtl. „Nikdo jiný tu není."

Muž se usmál, nebyl to však úsměv posměchu, spíš pobavení Lucovou nadutostí a sebestředností. „Ale ano, je," řekl.

Markus mě po jeho slovech chytil kolem pasu a odvedl stranou, muži přede dveřmi se rozestoupili a udělali tak místo. Málem mi spadla brada překvapením, když do sálu vstoupila Catharine s korunou na hlavě oblečená v rudých šatech zlatě vyšívaných na spodku sukně a rukávech, následovalo ji šest ozbrojených mužů, jejichž úkolem bylo chránit ji. Náhle se mi všechno, co jsem věděla spojilo dohromady jako puzzle. Došlo mi, proč Liamova nástupce označoval jako Rudý úsvit. Barvou jejího rodu byla rudá, ve znaku měli zlatou laň na rudém poli, zároveň byla pro celý Lunor symbolem naděje na lepší zítřky.

„Lady Catherine nemá na Lunorský trůn žádný nárok," namítl Luca viditelně vyvedený z míry. „Vždyť ani není královské krve."

„Královna Catherine," opravil jej příkře velitel vzbouřenců. Luca se rozesmál. Velitel jej chtěl náležitě ukáznit, ale Catharine ho mávnutím ruky zarazila.

„Dnešním dnem končí éra Lunorských králů z vašeho rodu, Luco ze Zimoviště, nastal čas, aby království převzal nový rod a pozvedl ho z prachu, do kterého jste ho uvrhli," řekla pevným hlasem. Byla tak přirozená, jako by se pro toto postavení narodila.

„Drahá, toto království vás nikdy nebude následovat," promluvil Luca. Žasla jsem nad jeho zaslepením, byl tak zahleděný sám do sebe, že stále odmítal přijmout, že s dosavadní lunorskou vládou je konec, každý tady už to pochopil, kromě něj.

Catharine rozhodila ruce a obsáhla tak celý sál a všechny v něm.

„Rozhlédněte se, tohle království už mě následuje." Luca neodpověděl, vypadalo to, že už mu došla slova, což bylo co říct, jeho nevymáchaná pusa dosud byla jako generátor arogantních poznámek.

„Johne," oslovila novopečená královna velitele vzbouřenců, „postarejte se, aby byli ti, co přežili uvězněni ve sklepeních a společně s nimi i Luca, později rozhodnu, jak s nimi naložíme, také dohlédněte na to, aby byli odklizeni padlí. Pak se hlaste u mne."