Legendy z Rimerian

II.

Hunter

„Kolik toho vypila?" zeptala se mě Abby a zamračeně se dívala na svou kamarádku, která seděla na schodech do patra a usrkávala z kelímku další Rybízový polibek.

„Tenhle drink je čtvrtý," odpověděl jsem.

„To by stačilo, holka, půjdeme domů," oslovila Abby Mackenzie a začala ji zvedat ze schodů, cestou ke dveřím jí ještě sebrala z ruky kelímek, ve kterém už zbývala jen trošička a odložila ho na stolek.

„Já jsem to ještě nedopila," ozvala se nespokojeně Mackenzie, bylo jí rozumět víceméně dobře, ale střízlivě rozhodně nezněla. Abby se na ni jen zamračila a nijak to nekomentovala.

„Myslím, že bys tu měla zůstat, nemůžeš přece jen tak odejít ze svých narozenin," řekl jsem, když jsem Abby pomáhal obléknout Mackenzie do kabátu.

„Sama domů nedojde, to by se dřív ztratila," namítla blondýnka.

„Klidně ji domů doprovodím," nabídl jsem, „stačí, když mi řekneš kudy to je."

Abby se na mne nedůvěřivě podívala. Chápal jsem ji, přeci jen jsme se znali jen dvě hodiny, možná ani to ne.

„Tak dobře," souhlasila nakonec, „ale ať mi její mamka zavolá hned, jak dorazíte."

Abby ještě Mackenzie nasadila na hlavu její čepici a pak jsme všichni tři vyšly před dům.

Blondýnka si přitáhla svou mikinu blíže k tělu, a zatímco se na nás Mackenzie přihlouple usmívala, ukázala rukou směrem napravo. „Je to tímhle směrem, na první křižovatce doleva, pak na velké křižovatce doprava a je to sedmý dům na levé straně ulice."

Nahlas jsem zopakoval její instrukce a když přikývla a poděkovala mi za to, že se postarám o její kamarádku, vydal jsem se s Mackenzie směrem k jejímu domu.

Mackenzie dokázala jít jakž takž sama, jen se jí čas od času trochu zamotaly nohy, ale chápal jsem, že o ni má její kamarádka strach. Podle všeho nebyla na alkohol zvyklá a pokud vím ani ho pít ještě nesměla, takže by se nejspíš mohlo stát, že by se po cestě opravdu někde ztratila.

Jen mě rozčilovalo, jak jde pomalu, a tak jsem ji po nějaké době popadl a zvedl do náruče. Sice mumlala něco o tom, že má vlastní nohy a dokáže jít sama, ale její obrana byla dost chatrná, jen mávala rukama a snažila se mě odstrčit, bez úspěchu.

Teď byl náš postup mnohem rychlejší, netrvalo dlouho a stál jsem i s Mackenzie, která mi teď podřimovala na rameni, před domem, ke kterému mě nasměrovala Abby.

Za okny byla tma, takže Mackenziina matka už nejspíš spala, aby taky ne, když bylo krátce po půlnoci. Po chvíli se mi podařilo stisknout tlačítko zvonku, aniž bych musel Mackenzie postavit na zem.

Nejdřív se nic nedělo, ale pak se rozsvítilo světlo v patře a o několik okamžiků později se dveře otevřely. Stála v nich žena ve středním věku v zeleném županu s vlasy stejně zrzavými jako byly ty Mackenzie. Jednou jsem se s Harper setkal, to byla ještě velice mladá, ale čas tady a u nás běží rozdílně, takže já v té době byl jen o pár roků mladší než Mackenzie teď.

„Nesu vám dceru," řekl jsem okamžitě.

„Pane bože, co se jí stalo?" zeptala se trochu vyděšeně.

„Dala si pár drinků a trochu se opila," vysvětlil jsem. Harper hned vypadala o něco klidněji.

„Ach jo," povzdechla si, „tak ji, prosím tě, vezmi ještě nahoru," požádala mě. Nejspíš se rozhodla, řešit to až ráno.

Následoval jsem ji nahoru po schodech. Mackenziin pokoj byl docela prostorný, stěny měla vymalované modrou barvou a uprostřed místnosti na světlé dřevěné podlaze ležel huňatý koberec. Ale co mě zaujalo nejvíc, byla krabice různě barevných a různé velkých kamínků, která ležela v rohu, a velká koláž z fotek z různých míst visící nad postelí.

Když jsem Mackenzie pokládal do postele a pomáhal Harper sundat jí boty a kabát, všiml jsem si postavičky rytíře na koni, která stála na nočním stolku. Byla to jediná věc, která napovídala tomu, že by mohla aspoň přibližně tušit, kým byl její otec. Byla mu velice podobná, vlasy bylo to jediné, co měla po matce.

„Neznáme se odněkud?" zeptala se Harper, když mě vyprovázela.

„Jednou jsme se viděli," potvrdil jsem. „Znal jsem vašeho manžela před tím, než jste se vzali."

Harper se na mne překvapeně podívala. „Ty jsi odtamtud?"

Přikývl jsem. „Když s vámi Daniel odcházel, slíbil našemu králi, že se vrátí až jeho syn nebo dcera dospěje, čekali jsme ho už před pár měsíci, takže mě král poslal, abych se po něm podíval."

Sklopila pohled k zemi a její výraz posmutněl. „Ale Dan už nežije, jsou to dva týdny."

„Já vím, je mi to moc líto, byl to dobrý muž."

„Ano, to byl," souhlasila se mnou Harper.

„Myslel jsem, že bych tam mohl vzít aspoň Mackenzie."

„Dan celé měsíce plánoval cestu, moc se těšil, až jí ukáže svět, ve kterém vyrostl, takže pokud bude chtít, nemám námitek. "

„A ona ví, kým dřív byl její otec?" zeptal jsem se.

Harper zavrtěla hlavou. „Dlouho se jí to chystal říct, ale pořád to odkládal a už to nestihl."

„Myslíte, že bych vás mohl požádat, abyste si to zatím nechala pro sebe? Nejdřív bych si s ní chtěl zkusit promluvit sám, pokud mi nebude věřit, můžete jí to potvrdit vy, vám věřit bude."

„Jistě, to není problém."

„A máte zavolat Abby, že se Mackenzie dostala v pořádku domů."

Harper se se mnou rozloučila a já, jelikož jsem tady neměl kam jít, jsem se vydal hledat nějaké teplé místo, kde bych mohl strávit zbytek noci.