Legendy z Rimerian

XXXVIII.

Mackenzie

Seděla jsem u okna a dívala se ven. Na tento nehostinný kraj bylo podivuhodně pěkné počasí, v údolí sice stála mlha, ale svítilo slunce, celé to vytvářelo dojem krásného jarního rána. Doma bychom s Markusem v takový den určitě sedli na koně a jeli se projet, ale tady jsem byla ráda, že mohu opustit komnatu, Catharine se přimluvila, abych aspoň občas mohla do zdejší maličké zahrady, ale na nádvoří mě nepustili vůbec, natož ještě za hradby. Ale ten den jsem po výletu někam ven, kde bych mohla cítit slunce na tvářích a vítr ve vlasech, toužila nejvíce.

Najednou do mé maličké komnaty vtrhla Catharine, dveře se před ní rozlétly, div nevyletěly z pantů.

„Hádej co," vyzvala mě, v očích jí při tom jiskřilo tak, jak jsem to ještě neviděla.

„Do Liama uhodil blesk?" zkusila jsem to a na okamžik skutečně zadoufala, že by to mohla být pravda, ale velice rychle mi došlo, že bych musela mít opravdu obrovské štěstí, aby se něco takového stalo, zvlášť když nebyla žádné bouřka.

„Ne."

„Škoda," utrousila jsem.

„Na Liama teď na chvíli zapomeň," řekla, aniž by se její úsměv jen o trošičku zmenšil, „radši si vezmi plášť a pojď."

„Ale kam? To jsi mi nějak opomněla říct, Catharine."

„Máš pravdu, promiň. Ve městě jsou dnes velké trhy, malé trhy se konají každý týden, ale tyhle jsou jen jednou za měsíc, dá se tam koupit i zboží z velké dálky, já sama tam chodím moc ráda, je to jedna z mála příležitostí, jak uniknout z toho intrikánského dusna tady na hradě," vysvětlila mi v rychlosti.

„Ale mě nepustí ani na nádvoří," připomněla jsem jí. „Jak bych mohla jít do města na trhy?"

Catharine se posadila vedle mne a chytila mě za ruce. „A to je právě to," řekla. „Poprosila jsem Liama, aby pustil i tebe, nejdřív nesouhlasil, ale připomněla jsem mu, že ostatní dvorní dámy na trhy mohou, takže nakonec řekl ano."

„Vážně?"

Horlivě přikývla, pak vstala a zatahala mě za ruku. „Tak pojď už, čeká se jen na tebe."

Vyskočila jsem na nohy, ani jsem nevěděla jak, popadla plášť a už jsme se s Catharine hnaly chodbami Zimoviště ven na nádvoří. Ještě za běhu jsem si nemotorně snažila přehodit plášť s kožešinou z bílé lišky přes ramena a zapnout sponu.

Když jsme doběhly až na nádvoří, ostatní dívky už tam čekaly, všechny v bílých šatech a s černým pláštěm s bílou kožešinou na ramenou, vzrušeně si mezi sebou štěbetaly a hihňaly se. Velké trhy pro ně zřejmě byly velkým svátkem, jedinou příležitostí, jak se jednou za dlouhou dobu podívat někam ven z dosahu králových vrtochů.

„Připravené, dámy?" zvolala Catharine. Dívky se usmívaly, všechny do jedné, oproti těm chladným a nenávistným výrazům, které jsem u nich vídala v Liamově přítomnosti, a těm ztrápeným tvářím, které u nich byly k vidění, vždy když nebyl nablízku ani on, ani Luca, to byla zvláštní, ale příjemná změna.

„Tak jdeme," zavelela, podala mi košík, který vykouzlila kdoví odkud, zavěsila se do mne a společně jsme se vydaly směrem k hlavní bráně vedoucí do města. Sice nás doprovázelo až nepříjemně mnoho stráží, včetně Hogana a Jaquana, ale netrvalo dlouho a zjistila jsem, že při takovém rozptýlení není těžké na ně zapomenout.

Trhy se rozprostíraly na téměř celé hlavní ulici města, zabíraly celé malé náměstí a rozšiřovaly se i do několika menších uliček. Všude kolem, to šumělo desítkami lidských hlasů, prodávající hlasitě nabízeli své zboží a slibovali tu nejlepších cenu, kupující se téměř stejně hlasitě pokoušeli smlouvat, děti pobíhající v davu na sebe pokřikovaly, muži se handrkovali, ženy brebentily. Do toho všeho se mísilo ještě kdákání slepic, kejhání hus a chrochtání prasat, tu a tam se ozvalo i koňské zaržání či zahýkání nějakého osla. Po tom tichu, které panovalo na hradě, to bylo téměř ohlušující a zároveň podivně uklidňující.