Legendy z Rimerian

XLV.

Mackenzie

Sir Hogan stál v řetězech před stupínkem v audienčním sálu a upíral na nás chladný pohled. Poznala jsem, že ničeho nelituje a nehodlá prosit o odpuštění.

Markus navrhoval, abychom jej prostě popravili, koneckonců všichni věděli, že přesně to ho v každém případě čeká, ale já trvala na řádném soudu, nechtěla jsem, abychom popravovali lidi bez něj, stejně jako Liam, a tak nám Catharine nechala do audienčního sálu přinést dvě křesla a postavit je vedle jejího trůnu.

Naše porota byla chatrná, já jako královna a zároveň osoba, které se Hoganovo jednání přímo dotklo jsem v ní být nemohla, takže tento úkol připadl Kaynovi, jako členovi Markusovy vlády, Darrinovi, který v ní mohl být díky svému povýšení do Válečné rady, a Hunter s Garvinem, kterým byla tato pravomoc dočasně udělena kvůli nedostatku vhodných kandidátů. Každý musel poznat, že je vše jen symbolické, ale nikdo nemohl nic namítat.

Samotný soud proběhl rychle. Hogan po Markusově otázce, jestli se chce nějak obhájit mlčel. Proč by také něco říkal, stejně jako my všichni věděl, co ho čeká ať řekne cokoli.

„Sire Hogane z Calsley, byl jste obviněn ze zločinu dezerce a velezrady, trestem za oba tyto zločiny je smrt," promluvil Markus, když dal rytíři dost času na obhájení. „Jaký je verdikt poroty?"

Sir Kayne vstal ze svého místa. „Vinen," řekl. „Porota se shodla jednohlasně."

Markus přikývl. „Souhlasím s porotou." Pak vstal a udělal krok vpřed, aby vynesl rozsudek. „Já, Markus, syn Jonathanův, král rimerianský, vás tímto zbavuji všech titulů, hodností a pravomocí a odsuzuji vás k trestu smrti stětím. Rozsudek je konečný, poprava proběhne dnes při západu slunce."

„Odveďte Hogana zpět do žaláře a dobře ho hlídejte," rozkázala Catharine. Když stráže Hogana odvedli, bylo setkání rozpuštěno.

Já a Markus jsme se odebrali do komnat v královském křídle, které nám byly na Catharinin rozkaz připraveny. Novopečená královna bez manžela po boku měla spoustu starostí, a tak jsme se s ní již ráno dohodli, že dnes vyřídíme soud a popravu a zítra otázky budoucí spolupráce obou království.

Došli jsme až do komnat příjemně vyhřátých ohněm hořícím v krbu. Markus si svlékl černý zdobený kabátec, který mu půjčila Catharine a já odložila lehký kabát, který jsem měla přes šaty. Smířila jsem se s tím, že minimálně do našeho odjezdu budu dál chodit v bílém, Catharine mi sice nabízela půjčení kterýchkoli šatů budu chtít, ale já ji odmítla se slovy, že si vystačím s tím, co mám. Trvala jsem však na tom, aby se můj manžel zbavil svého dřevorubeckého vzhledu. Na mé naléhání přijal oblečení, které mu bylo nabídnuto na vypůjčení, dovolil, abych mu ostříhala vlasy a, ačkoli se odmítl oholit, aspoň si zkrátil a upravil vousy.

„Proč je tady takové horko?" stěžoval si Markus. Už v Roimore jsem pochopila, že jemu chlad příliš nevadí i v těch chladných dnech před bitvou jsme nechávali pootevřené okno, aby do komnat šel čerstvý vzduch, ale zatímco já jsem se celou noc choulila pod přikrývkou, on stejně spal napůl odkrytý.

„Tak na chvíli otevři okno," zavolala jsem na něj z předpokoje, kde jsem si zouvala boty, abych se mohla po měkkém koberci na podlaze procházet bosá. „Ale topit nepřestaneme, za chvíli by tady bylo stejně jako venku."

Markus otevřel okno naproti posteli a pustil dovnitř čerstvý vzduch, pak jsme se oba svalili do měkkých peřin vycpaných husím peřím.

„Jak dlouho už jsme takhle nelenošili?" zeptala jsem se ho a propletla si s ním prsty.