Sentimental [h.s] |Larry|

0.012

První se odtáhl Harry. S naprosto zmateným leč okouzleným výrazem hleděl na chlapce před sebou. Na svého nejlepšího kamaráda, kterého před okamžikem líbal. Pane Bože! Líbal! Oba dva mlčeli a pouze zrychleně oddechovali. Ani jeden z nich nevěděl co říct, ale co by vlastně bylo vhodné říct? Harry měl v hlavě naprostý zmatek a Louis pouze hleděl na jeho tvář.                                Nemohl uvěřit že to skutečně udělal. Že ho opravdu políbil. Měl nutkání se přesvědčit že tohle všechno není jen sen. Nemohl se však rozhodnout jestli by to byl ten nejkrásnější nebo nejhorší sen. Ano, opravdu uvažoval jestli tohle není noční můra. Chtěl se co nejrychleji probudit do reality a dál snít nad dokonalou Taylor ale zároveň se nikdy probouzet nechtěl. Tahle chvíle, kdy stál s Harrym u staré odřené zdi za školou ho jakýmsi způsobem učarovala. V hlavě se mu stále přehrával moment, kdy přiložil své rty na ty Harryho. To co cítil bylo nepopsatelné, tolik emocí najednou nikdy nepocítil. Mísila se tam touha se vztekem a... Falešností? Políbil ho hlavně protože mu chtěl ublížit. Au. Ale ano, chtěl mu ublížit. Chtěl. Nyní si však svými záměry nebyl tak jistý. Proč mu ale vlastně chtěl ublížit? Už ho unavovala Harryho přecitlivělá stránka. Přišlo mu že všechno neskutečně moc dramatizuje, nebavilo ho to. Nebavilo ho poslouchat jeho neustálé povzdechy a sledovat falešné úsměvy. Iritovalo ho to. Proto začal pozorovat. Pozoroval Harryho a snažil se pochopit proč to všechno dělá. Co se stalo. Nepřišel na to, jeho kamarád byl až moc složitá hádanka. Jednu věc ale vypozoroval. Harry nikdy nejevil zájem o dívky. Nikdy o žádnou téměř ani nezavadil pohledem. Měl tolikrát šanci. Tolik z těch hloupoučkých dívek, které se mu nabízely, odmítl. Jeho pohledy pokaždé směřovaly k chlapcům. Kupříkladu když spolu sledovali film, Harry mnohem raději hodnotil postavy stejného pohlaví. Louisovi pochybnosti o tom kým Harry skutečně je se stupňovaly. Tím co před chvílí udělal se ujistil. Jeho nejlepší kamarád je....,,Louisi?" Harryho hlas prořízl to tíživé ticho mezi nimi ,,Jo?" Zatřepal hlavou zmateně Louis ,,Tamhle je Taylor, myslím si že na tebe čeká" Poukázal paží ke dveřím, kde stála jmenovaná dívka. Louis sklouzl pohledem zpět na Harryho, ten si balil oběd který měl rozložený na stole, do batohu ,,Měl by si za ní jít" Promluvil opět chlapec se smaragdovýma očima ,,Ale... Nechceš si o tom promluvit?" Zamračil se zmateně Louis ,,Není o čem Lou Lou" Hodil si batoh na záda ,,Byla to chyba" Mávl na něj než odešel. Tohle bylo něco co modrooký chlapec nečekal. Čekal scénu plnou slz a výčitek. Ne Harryho neutrální výraz a odchod. Dokonale ho zmátl. ,,Tommo!" Hlas jeho kamarádky se rozléhal prázdným prostorem. Přezdívka Tommo mu rázem přišla neskutečně hloupá. 

Harry kráčel ulicí směrem domů. Nemohl ho vyhnat z hlavy. Ať už se snažil jakkoli, nedokázal to. Musel neustále myslet na jeho rty. Na naléhavost s kterou ho líbal. Nemohl zapomenout na polibek od svého nejlepšího kamaráda. Na kluka, který se mu vysmíval když si hrál na pískovišti. Na toho kluka, který jezdil na kole a měl neustále odřená kolena. Na toho kdo ho políbil. Políbil sakra! U staré zdi za školou! Jeho první opravdový polibek měl být dokonalý na dokonalém místě v dokonalé chvíli. Jeho skutečný první polibek ani jedu z priorit nesplňoval. Hrozné načasování, odporné místo. Byl to jeho první polibek a proběhl takto. Nejspíš by mohl za svojí první pusu považovat tu, kdy Louis přišel do jeho pokoje s tím že si to potřebuje natrénovat. Ale to nebyl pravý polibek. To co se stalo teď bylo něco naprosto jiného. Bylo v tom něco víc. Byla v tom jakási emoce kterou neuměl identifikovat. Musel uznat že na sebe byl pyšný. Věděl že Louis očekával že se sesype a bude plakat a požadovat řádné vysvětlení co se stalo. Nic z toho mu však nesplnil. A byl na to pyšný. To že dokázal odejít se slovy že to byla chyba pro něj bylo něco neuvěřitelného. Musel se pousmát. Ano, skutečně se usmíval. Připadal si jako blázen. Usmíval se při myšlence na polibek a Louisův zmatený výraz když odcházel. Věděl že se chová jako idiot ale.... Nezajímalo ho to. Věděl že si o tom Lou stejně promluvit chtít bude. Harry potřeboval alespoň nějaký čas, na to aby si sestřádal myšlenky a věděl že jeho kamarád taky. Zabočil do poslední ulice která vedla k jeho domovu. Po delší době byl skutečně šťastný. Možná to zní trošku víc šíleně, ale co v dnešní době šíleného není? Byl šťastný protože mu ten polibek pomohl ujistit se v teorii, která ho už pěknou řádku měsíců nenechala v klidu spát. Přiznal si to. Konečně si byl schopný přiznat tu věc které se snažil vyhnout. Nyní však věděl že není úniku. Neexistovala žádná cesta zpět. Byl si jistý, už neměl nad čím pochybovat. Konečně se cítil celý. I když ho skutečnost mírně děsila, věděl že už to nezmění. Je tím kým je. 

Ježiši! Já se jdu zahrabat někam hluboko pod zem :D