Sentimental [h.s] |Larry|

0.019

Harry celou noc nespal. Pozoroval spícího chlapce vedle sebe a přemýšlel. O sobě. Louisovi. Matce. Sestře. Tetičce. O tom kým je. Neměl v plánu to Louisovi říkat. Poté co viděl reakce svých blízkých, dostal strach. Jeho kamarád by to nedokázal přijmout. Odsoudil by ho a považoval za nechutnou zrůdu. A Harry by zůstal sám. Úplně sám. Nikoho by neměl. Matka ho zřejmě nenávidí, stejně tak sestra a tetička. Už takhle mu téměř nikdo nezbyl. Pouze Louis. Věděl že i ten nezůstane navždycky. Jednou ho opustí. Stejně jako všichni ostatní. Tak zatraceně to bolelo. Ale to byla realita. Krutá a nelítostná realita. Ta která nebere ohledy na nikoho, ani na ty nejvlídnější stvoření. Na nikoho. Dříve byl snílek. Beznadějný snílek s velkou budoucností. Nyní mu jeho představy přišly směšné. Dětské. Nereálné. Občas se však toužil vrátit do těchto let. Všechno bylo jednoduší. Kdy se to vlastně zlomilo? Kdy se to všechno zbouralo jako domeček z karet? Po odchodu jeho otce? Poté co potkal Louise? Příchod na střední? Po polibcích s nejlepším kamarádem? Kdy se z Harryho stal realista? Z bezstarostného chlapce, jehož jediným problémem byl nedostatek kamarádů. Louis se mírně zavrtěl, poté rozespale něco zamrmlal a protřel si oči. ,,Ahoj" S úsměvem zamrkal na svého nejlepšího kamaráda, který seděl vedle něj ,,Ahoj" Zašeptal nakřáplým hlasem Harry ,,Spal jsi alespoň trošku?" Starostlivě si ho prohlédl Louis. ,,Ne" Uchechtl se zelenooký. Jeho oči byly zarudlé od pláče a nedostatku spánku. Plakal hodně. Ještě několikrát, se v noci snažil své vzlyky tišit do plyšového bílého polštářku. Nejspíš úspěšně, protože Louis se ani jednou nevzbudil. ,,Bože Hazz" Povzdechl si chlapec a prohrábl si rozcuchané vlasy ,,Pročpak jsi plakal?" Přišoupl se k němu blíž ,,Někdo ti ublížil?" Uchopil jeho dlaně do svých, Harry se mu však vyškubl ,,Udělal jsem něco špatně já?" Znepokojeně si ho přeměřil pohledem Louis ,,Copak se stalo?" Pokusil se ho znovu dotknout. Neúspěšně. ,,Harry musíš se mnou mluvit!" Vyjekl, když chlapec vyskočil na nohy a chystal se skrýt v koupelně ,,Nemusím Louisi" Zachraptěl Harry ,,Nemusím nic z toho" Už dlouho se nestalo, že by byl takhle nepříjemný a odtažitý. Už dlouho ne. ,,Harry co se stalo?" Zeptal se mnohem důrazněji Louis ,,Nebudu o tom mluvit" Odsekl mu druhý chlapec ,,Budeme o tom mluvit" Opravil ho Louis, kterému již značně docházely nervy. ,,Řekl jsem že ne Lewisi" Zasyčel Harry. Louis zbledl. Řekl mu Lewisi. Takhle mu říkal jenom, když se opravdu ale opravdu zlobil. Naposledy mu takhle řekl před dvěma lety. Věděl jak moc ho to rozčiluje a nenávidí to. ,,Já odejdu Harry" Ukázal za dveře za svými zády. Chlapec mlčel. Nevěděl co má říct. Měl chuť se svému kamarádovi omluvit a zmáčknout ho ve své náruči. Ale neudělal to, tak moc se bál a styděl. Louis si začal oblékat džíny a mikinu, které ležely vedle postele. Tiše se sklopenou hlavou naskládal své věci do batohu a naposledy se na Harryho otočil, ten upíral pohled na své bosé nohy a nevypadal že by se mu chystal omluvit. S povzdechem zamířil ke dveřím,. Chystal se odejít. Odejít a nechat tam svého kamaráda. Opravdu chtěl odejít.  ,,Řekl jsem jim že jsem gay" Harryho tichý hlas ho zastavil ,,C- Cože?" Louis na něj zděšeně hleděl ,,Ne ne ne! Neměl jsem ti to říkat!" Rozvzlykal se nanovo. Určitě se Louisovi totálně zhnusil a už s ním nepromluví. Nikdy. Byl smířený s faktem že jednou odejde. Jen nečekal, že to bude tak brzo. Schoval si obličej do dlaní a sesunul se podél bílé zdi. ,,Lou, já.. Já tohle nechtěl... Promiň mi to... Promiň mi to všechno" Slzy mu smáčely dlaně a ramena se mu pod náporem silných vzlyků třásla. Plakal víc než kdy předtím. Přišel o Louise. O Louise! Záleželo mu na něm víc než by mělo. Byl to jeho nejlepší přítel. Měl ho rád tak moc jako nikoho. Měl ho rád více než sebe. A teď byl pryč. Určitě odešel a už se nevrátí. Nikdy. Je nadobro pryč. Harryho chybou. Jen jeho. Tak moc ho to mrzelo! Tak zatraceně moc. Dvě hubené paže se obmotaly kolem jeho ramen. Harry uplakanýma očima vzhlédl k osobě která ho pevně objímala. Díval se do těch modrých nádherných očí které si myslel, že se na něj již navěky budou dívat pouze s odporem. Nyní v nich však viděl něco naprosto jiného. Lítost. Bezpečí. Pochopení. Nebylo v nich zhnusení nebo opovržení. Harry plakal dál. Ale nyní to byly částečně slzy štěstí. Neodsoudil ho. Neopustil. Nenechal ho tam. Byl tady. Tak jako vždycky. 

Slibuju že příště bude konečně trošku veselejší kapitolka :) Nebo se alespoň budu snažit -_- 

Larry is real besties <3💚💙