Poslední cesta

1

Zdravím všechny čtenáře. ♡ Tak jsem tu zpět s třetím dílem. Pro jistotu, to ještě napíšu i tady. Vydávání kapitol, bych chtěla zanechat, jaké bylo doteď. To znamená minimálně tři nebo čtyři díly za týden. Pokud se bude dařit, klidně budou každý den. Nemám, s tím problém. No nebudu to nijak prodlužovat. Doufám, že se i tento díl se bude líbit a bude vás hlavně bavit. ♡

,,GRACE!! ''

,,Nesmíš jít s ní! ''

,,Neposlouchej ji! ''

,,Vrať se! ''

Křičeli po ní kluci. Tak moc se chtěla otočit. Věděla však, že nemůže.

,,Naložte je a odlétáme. '' Zašeptala Jansonovi a s Teresou šly do toho obrovského vrtulníku, do kterého vedli několik dalších lidí.

Když byly těsně před vrtulníkem, zazněla za nimi střelba. Otočily se a opět začal boj s výstřely. Rychle nastoupily dovnitř. Ava si Grace připnula vedle sebe na sedačku.

Chvíli vyčkávaly. Z venku se ozývaly střely a další křik. Grace sledovala, jak vojáci vodí dovnitř další lidi a omámená těla, na které použili své paralyzéry. Jeden z nich byl dokonce Minho. Chtěla ho zkontrolovat, ale Ava by ji nepustila.

Ani by mě nechtěl vidět. Po tom, jsem právě udělala. Nikdo z nich. Obzvlášť Newt.

Grace byla už kompletně bez emocí. Celé to bylo jako jedna velká noční můra. Dveře se zvedly, vrtulník se odlepil ze země a vydal se na zpáteční cestu.

,,Teď už letíš domů. '' Pohladila ji Ava po hřebu ruky.

Po celou cestu letu nepromluvila jedno jediné slovo. Byla z posledního sletu událostí tak vyčerpaná, že se nezmohla na žádná slova. Jen seděla se sklopenou hlavou a upřeným pohledem na podlahu pod sebou.

Let mohl trvat přibližně necelé dvě a půl hodiny. Ti, kteří byli v táboře omámeni paralyzérem, se stihli zcela probudit a dát tak nějak do kupy.

,,Připravte se na přistání. '' Oznámil Janson všem přítomným.

Převezli je to jakého si jejich zázemí. Bylo to velké chráněné město. Všechny budovy se zdály, jako by se žádné přírodní katastrofy nikdy neudály. Zcela nové, něbo spíš opravené. Vypadaly moderně. Přímo ve středu města stálo pár vysokých budov s šesti až osmi patry. Mezi nimi stála jedna obrovská budova, která byla maják toho všeho. Vysílala světlo na ulice kolem. Na výšku měla dobrých patnáct pater. Na samotném vrcholku byly veliká svítivá písmena, která skládala slovo ZLOSIN. Město doplňovalo pár menších budov. Většina z nich byla minimálně dvoupatrových.

Po ulicích chodila spousta lidí a ozbrojených jednotek. Také po silnicích projížděla vojenská auta, hlídajíc ulice města. Celý obvod města uzavírala vysoká betonová hradba. Zde bylo několik možných vstupů, kterými se dalo projít do města. Vstupy však neprošel jen tak někdo. Nedalo se jimi projít skrz bez otestování proti erupci. Každý kdo ukázal byť malilinkaté známky erupce, nebyl propuštěn dovnitř. Nechávali je venku, ať si sami poradí. Město se tak chránilo před možným nebezpečím a rychlým zánikem. Celé by to tak ztratilo na významu. Potřebovali jistotu, že nikdo uvnitř není nakažený.

Při přistávání to sebou mírně házelo, takže se všichni museli něčeho pevného chytit, aby neupadli na zem.

Po usednutí vrtulníku na pevnou plochu se opět otevřely velké dveře. Prvně se zvedla Ava s Teresou, Grace a Jansonem. Prošli kolem všech. Nebudou čekat, než všichni vystoupí. Zbytečně by je to zdržovalo.

,,GRACE! '' Okřikl Minho, který si všiml, jak kolem něj prochází.

Ona se mu však nemohla ani podívat do očí. Bála se to udělat. Jen se na něj otočit. Krátký pohled do očí, neví, co si o ní teď myslí. Má za to, že nic pěkného to nebude. Po takové zradě.

Pokračovala tedy dál ve své chůzi vedle Avi. Nijak nezareagovala. I když i od něj odcházela, poznala jeho pohled na svých zádech. Prostě to věděla.

Po vystoupení se mohla rozhlédnout, kam se to dostala. Celé město leželo pod jejíma nohama. Ulice a budovy byly kompletně osvětlené. I v noci se dalo krásně všude vidět.

,,Pojď se mnou. '' Uchopila Ava Grace kolem ramen.

Výtahem sjely o čtyři patra níže. Poskytla své dceři vše, co by mohla potřebovat. Mohla se umýt a převléknout do jejich oblečení.

Poté Grace čekala prohlídka všeho možného.

,,Jsem ráda, že jsi jela se mnou. Teď už jsi doma. Věřím, že se brzy zapojíš na pomoc. Víš, naše práce je velmi důležitá. '' Začala Ava povídat při procházení kolem všemožných laboratoří a výzkumných středisek.

,,Snažíme se tu vyvinout lék. Vše co děláme, děláme pro lidstvo. Pro záchranu lidstva. Vaše generace v sobě má něco, co nám může ve výzkumu pomoci. '' Pokračovala.

Grace na to neměla co říct. Celou dobu nemohla přestat myslet na své přátelé. Začala přemýšlet, zda přeci jen neudělala chybu, když se rozhodla odejít. Nejhorší byla ta nevědomost. Nevědět jak jsou všichni na tom. Co právě dělají, zda jim vůbec chybí.

Jen sledovala všechny ty doktory při práci. Každý z nich vypadal velmi chytře. Věděli, co dělají a jak je jejich práce důležitá.

U testovacích místností se zastavila. Vzpomněla si, jak viděla podobné na základně, kam je prvně odvezli, než utekli. Velké místnosti s několika lehátky. Na každém z nich ležel jeden pacient. Rapl nakažený erupcí. Byli ještě rozděleni podle všemožných stádií nákazy. V prvním stádiu vypadali zcela jako normální lidé. Na první pohled by to do nich nikdo neřekl. Poslední stádium bylo samozřejmě to nejhorší. Byli bez jakýchkoliv známek lidskosti.

,,Subjekty v posledním stádiu naprosto ztratí všechny lidské pudy, které v sobě máme. Nemají žádné známky lidskosti. Stanou se z nich monstra bez duše. Raplové, kteří bezhlavě útočí na ostatní. ''

Když to poslouchala a dokonce i viděla konečnou fázi, vzpomněla si na Newta.

To takhle dopadne i on? Nemůže. Musí být cesta jak ho zachránit. Jak všechny zachránit.

,,Kam odvedli Minha? Co s ním budou dělat? '' Poprvé promluvila od doby, co nastoupila do vrtulníku.

,,Na jeho místo. Spolu s ostatními. Mohou se umýt a převléknout. Budou rozdělení do sekcí, kam patří. Pomohou nám vyvinout lék, proti této zrádné nemoci. '' Vysvětlila.

,,Také jsem si všimla, že ses nejvíce sblížila se subjektem A5. Ale také se subjekty A2 a A7. ''

,,Cože? ''

,,Newt, subjekt A5. Thomas A2 a poslední subjekt Minho A7. Každý má své číselné označení. Potřebujeme vědět, kdo z kterého Labyrintu je. Například ten Aris, který utekl s vámi, byl subjekt B1 z jiného Labyrintu. ''

Subjekty. Vážně jsme pro ně pouhé subjekty? V různých nebezpečných vezeních, kde zkoumají naše mozky? Co za lidi na takové věci má žaludek. Zabíjet nevinné děti, jako jsme my. Baví se tím snad? Vážně to je jen a jen pro vakcínu? Díky tomuhle všemu najdou lék?