Poslední cesta

17.

Tak to musí být to, co jsem viděla při cestě do stanoviště. Palác raplů. Něco takového vůbec existuje? A vážně funguje? Tomu se mi nechce věřit.

Chlapec se vyhoupl na nohy. Z ničeho nic se se smíchem rozběhl k hlavní silnici. Zahnul za roh a už ho nikdo neměl na dohled.

,,Co se to právě stalo? '' Díval se Pánvička na hlavní silnici.

,,Nemám nejmenší tušení. Ale vážně už bychom se měli schovat. Začínají se zatahovat mraky. Bouřka bude každou chvíli i tady. ''

,,Tak jdeme. ''

Nejprve se pro jistotu rozhlédli po ulici, zda nezahlédnou další hlídky. Nikde žádné na dohled. Vydali se tedy na cestu k jejich vybrané budově.

Bouřka začínala hlásit svoje značné přiblížení. Hlasité hromy se začínaly rozeznívat ulicemi celého města. Jen co se rozezněl první hrom, se všichni otočili jeho směrem. Poté zahlédli, jak se postupně přibližuje celkem slušná bouřka, okamžitě začínali uklízet všechny stánky, věci na prodej a schovávat se do svých úkrytů. Každý běžel do svého domu.

Naštěstí nikoho neviděli běžet do budovy před nimi. Měli tak vysokou šanci, že by zde nemusel nikdo být. Teda pokud tam už někdo nebyl předtím.

,,Tak kam teď? '' Rozhlížel se Pánvička.

,,Šel bych někam výš. Ale ne zas úplně, abychom přinejhorším měli možnosti na útěk. Bral bych třeba tak něco kolem šestého patra aspoň. Úplně dole bych taky nebyl. Tedy podle toho jak to tu vůbec bude vypadat a kde bude místo ke spaní. '' Navrhl Thomas.

Všichni jednohlasně odsouhlasili jeho návrh. Každý sledoval svůj jeden směr. Museli pokrýt pokud možno, co největší prostor na který uvidí a zkontrolují.

Grace si všimla jak si Thomas s Jorgem vytáhli zbraně a povolili pojistky. Až do teď si nevšimla. Nějak si nevšimla, že by je měli sebou. Brenda se připravila se svými noži. I ona sama se připravila. Vytáhla si jeden z mnoha šípů, připravena ho kdykoliv vystřelit.

Postupně se takhle dostali do sedmého patra. V tom patře se nacházel něco jako velký obývák. Spíše to vypadalo na dva, možná tři pokoje, které byly probourány do jednoho velkého. Nikde nenašli dva nebo tři pokoje u sebe. Většinou byli v dezolátním stavu, naprosto neobytelné. Nebo byl třeba jen jeden a další až na úplně druhé straně patra. Chtěli zůstat u sebe, navíc není zrovna nejchytřejší se rozdělovat na takovou vzdálenost.

,,Tady bychom mohli přespat. '' Narovnal se Jeff.

,,Tady by to šlo. '' Zastavil se Jorge.

,,Zůstaneme tady. '' Brenda jako poslední z nich za sebou zavřela dveře.

,,Měli bychom si nějako zabezpečit ty dveře a okna. Jen pro jistotu. '' Prohlížela si je Grace.

,,Dobrý nápad. '' Thomas schoval svou zbraň zpátky do pouzdra.

Nad jejich hlavami se rozezněla taková dunivá dlouhá rána. Div se až neotřásla celá budova. Bouřka so dostala nad město. Ačkoliv byl stále ještě den, díky bouřce se dost setmělo. Celé město zahalila pomalu kompletní tma. Blesky však ozařovaly celou oblohu. Vždy se tím rozzářilo i město pod nimi. Dokonce pár z nich už udeřilo do země. Zůstal tam jen černá skvrna, ze které vycházel kouř. Blesky střídaly hlasité rozléhající se hromy. To celé bylo doplněné vydatným deštěm.

Rozdělili se na dvě skupiny. Jedna zabezpečila dveře. Neradi by zde měli nějakou nezvanou návštěvu. Druhá polovina zadělala okna. Báli se, aby bouřka nerozbila obě okna. Vítr byl na to až moc silný. Mohl by sebou něco nést, nějaký bordel a hned by to mohlo proletět dovnitř. Navíc, aspoň takhle mohli být vážně schovaní. Nikdo nemohl vidět dovnitř. Nechali tam jen malé mezery, potřebovali si kontrolovat venkovní situaci.

Připravili si svá místa, kde budou spát a posadili se každý na své místo. V celém pokoji bylo dost prachu. Opadané kusy omítky, špinavé papíry válející se po zemi. Na zdech vyselo pár poliček s knížkami. Tři dřevěné skříně. Dokonce v nich bylo ještě nějaké oblečení. Nikdo však nevěřil, že by se dalo ještě vůbec nosit. V rohu místnosti stál dlouhý stůl s pěti židlemi u něj. Dále v místnosti byl kožený gauč, místy natržený. Možná záměrně rozříznutý. Na zemi ležela šedivá matrace. Vypadala jako by bývala bílá. Ale špína a prach si vybírala svou daň a tak teď od toho všeho šedá. Kousek od gauče stály ještě dvě křesla stejného typu jako gauč.

Připravili si něco k jídlu. Tentokrát muselo být studené. Na takovém místě si nemohli udělat oheň. V uzavřeném prostoru by to nebyl nejchytřejší nápad. Jen co se všichni v klidu najedli a usadili se, začala debata. O tomhle celém městě, strašidelnému muži i neznámém dítěti, jež je varovalo.

Padlo zde několik myšlenek. Každý měl o něco jiný názor o tomhle městě. Někdo si myslel, že tu jsou kanibalové, kteří se jedí navzájem. Další, že tu jsou raplové, ale v počátečních fázích erupce. Někdo zas, že jsou normální lidé, co se snaží žít normální život. Jen zde není tolik jídla a tak musí jíst co právě je.

Nejdelší téma však bylo město, o kterém se zmínil neznámý klučina. Palác raplů. Vymýšleli, jak to tam asi musí fungovat. Celé místo plné jen a jen nakažených. Dokázali si živě představit, jak to tam může tak vypadat.

Každý mluvil, jediný Newt byl více méně z ticha. Nijak moc se nevyjadřoval. U tématu Paláce raplů, to bylo celkem pochopitelné. Jenže on se nebavil ani u debaty o tomhle městě.

,,No měli bychom jít spát. '' Zvedl se Thomas.

,,Má pravdu. Máme náročný den. '' Pokračoval Pánvička.

,,Beru si křeslo. '' Zvedl se rázně Newt.

Všichni se na něj překvapeně podívali. Tak nějak každý vzal automaticky, že bude s Grace na gauči, kam by se vešli oba dva. Grace jen sledovala, jak se uvelebuje na křesle zády ke všem. Všimla si, jak jeho ruka občas sebou cukne.

,,Můžeš spát na tom gauči Grace. '' Nejdřív se Pánvička pohledem podíval na všechny přítomné. Cítil, že potřebuje aspoň takhle jejich povolení k tomu to nabídnout.

,,To je dobrý. Stačí mi křeslo. '' Donutila se k úsměvu.

,,Vážně? '' Thomas tušil, jak jí teď asi je.

,,Opravdu. Na ten gauč může jít někdo z vás. '' S dekou si to namířila ke druhému křeslu.

To už nechce ani vedle mě spát? Nevypadal dneska zas až tak špatně. Myslela jsem, že dnešek bude ještě jeden z těch lepších dnů. Asi jsem se mýlila.

Zabalila se do teplé deky. Každý si našel nějaké místo, kde pro dnešní noc přespí. Jak se pokoušeli usnout a bylo zde ticho, bouřka vynikala ještě více. Vše bylo najednou hlasitější. Dopadající kapky na okno a na celé okolí, hromy následované blesky, problikávající mezery v oknech. Později se jí však nakonec podařilo usnout s plnou hlavou myšlenek.

***************************

Začínala přicházet k sobě. Vše ji bolelo z toho křesla. Jelikož si nemohla lehnout, natáhnout se, celé tělo ji bolelo. Pokusila se různě protáhnout, aby zahnala to neskutečné ztuhnutí. Promnula si oči. S rozhlédnutím kolem sebe se ve vteřině zděsila toho, co před sebou vidí.