Poslední cesta

6.

Thomasovi se o tom těžko mluvilo, přál by si je zachránit všechny. Do posledního dítěte. Jak se ale ukázalo, nic takového nebylo možné.

Cesta dodávkami jim trvala dvě a půl hodiny, než z okna bylo moře přímo na dohled. Čím blíž byli, tím víc tomu Grace nemohla uvěřit. Moře bylo tak obrovské. Blankytně modrá barva se rozprostírala na desítky kilometrů do všech směrů. Nebylo vidět žádného konce. Jen to, jak se v dálce spojuje s modrou oblohou. Příjemný studený vánek sebou přinášel jistou specifickou vůni od moře. Nikdy nic takového neviděla. Nebo si spíš nepamatovala.

Kousek od pláže bylo několik polorozpadlých budov. Vedle nich se nacházely zřejmě bývalé sklady. Dlouhé a široké plechové budovy stály po obou stranách budov. To co však nejvíc zaujmulo její pozornost, byla velká loď nedaleko od nich. Plavala na hladině moře vedle nástupního můstku. Pohybovala se nahoru a dolů v rytmu vlnícího se moře. Sice vypadala dost staře, místy pokrytá rzí, ale vypadala, že je schopna plavby.

Dodávky zastavily vedle skladů po levé straně. Všichni tak mohli postupně vystupovat. Drtivá většina byla ohromená tou lodí, stejně tak, jako Grace. Připadalo to všem jako pouhý sen. Nepřišlo ji reálné, aby se něco tak ohromného a těžkého udrželo nad vodou. A ještě sebou uneslo další váhu.

,,VŠICHNI PROSÍM ZA MNOU. '' Vykřikl jeden z řidičů na všechny rozhlížející se děti.

Poslušně se seřadili do jedné skupinky. Spořádaně následovali muže, který si je zavolal, k jednomu ze skladů.

Thomas ji mezitím vzal na rychlou obchůzku okolí.

Když Grace stála hned vedle té lodi, připadala si jako mravenec. Musela zaklonit hlavu úplně dozadu, aby mohla vidět až nahoru.

,,Možná bys tomu nevěřila, ale je plně funkční. Je připravená nás odvézt do bezpečí. Dokonce už Hans zjistil i kam. Jen je potřeba zachránit tolik, kolik to jen jde. Při nejlepším všechny. Pak se bude moc vyrazit směr nový, bezpečný život. ''

Grace jen stála vedle Thomase. Vyvedená z míry si prohlížela každičký kousek lodi.

,,Kam? ''

,,Na jeden ostrov. Je to asi den, dva plavby. Je tam vše potřebné pro přežití. Nachází se v dobrém pásmu. Příroda se tam jako tady rychle navrátila do svých starých kolejí. Ideální pro nový život. ''

,,To zní jak z nějaké pohádky. ''

,,Ale je to naděje. ''

,,A kdo je ten Hans?''

,,Ten to tu celé vede. Hans svolal všechny za ním, když jsme přijeli. Je to ten jak křičel na ostatní děti. '' Vysvětlil, po cestě zpátky k domům.

,,Aha. ''

,,Pojď za mnou. Najdeme je. Někde se tu budou poflakovat, jelikož by už měli být zpátky. '' Pobídl ji Thomas.

,,Dobře. '' Následovala ho.

,,A kde byli? Proč jsi tam jel jen ty? ''

,,Newtovi dneska ráno nebylo zrovna moc dobře. No a zbytek byl od včerejška na jiném průzkumu základny. Než se stačili vrátit, někdo musel jen na tamtu. Takže jsem musel sám. ''

Prováděl ji různě po jejich zázemí. Z venku se to tak nezdá, ale je zde poměrně dost lidí. Na pláži sedělo pár dětí, které vypadali šťastně. Usměvavé tváře od ucha k uchu. Jejich smích byl slyšet až ke Grace. Ten pohled zahřál u srdce. Vědět, že je zde pro ně bezpečno. Mohou být šťastní. Po tom všem, čím si každý prošel.

Došli k budově, kde měli své zázemí. Thomas se objevil ve dveřích, když si ho přátelé hned všimli. Grace stála za rohem a vyčkávala na své znamení.

,,Ahoj Thomasi, už jsi zpátky. '' Přivítal ho Pánvička.

,,Jak to tam šlo? '' Ptal se Newt.

,,Můžu říct, že dost úspěšné. Nebudete tomu ani věřit. ''

,,Co jste tam našli? '' Přidala se Brenda do debaty.

,,Noo, podívejte se sami. '' Usmíval se Thomas. Popostoupil dovnitř do místnosti, aby udělal Grace prostor.

,,GRACE! '' Zvolali všichni.

Newt k ní doběhl rychleji, než se kdokoliv vůbec stačil zvednout ze svého místa. Vystartoval ze své židle jako raketa. Zastavil se před Grace a rukama ji chytil kolem pasu.

Beze slov si hleděli do očí. Než stačila cokoliv říct, Newt se nenechal nijak přemlouvat a přitáhl ji do polibku. Prvně to vůbec nečekala. Po tom co udělala. Navíc ještě ta událost s Thomasem, se kterým neví, jak to v tuto chvíli má. Neměla zrovna jasno v tom, jaký je mezi nimi vztah. Ačkoliv to nečekala, neotálela a polibek ještě víc prohloubila. Tělem projela vlna štěstí, v břiše pociťovala plno motýlů. Všechny ty hrůzy najednou vymizeli z povrchu zemského. Vše utichlo. Soustředila se jen na ty jeho rty.

Když se opět podívali do očí, oba si věnovali pravý nefalšovaný úsměv. Nebyla ani potřeba jakýchkoliv slov. Vše bylo jasné i bez nich.

Z pevného objetí je přerušil Pánvička.

,,Hele, my jsme tu taky. '' Prohodil s nahranou uražeností.

,,Tak ráda vás všechny vidím. Bála jsem se....'' Nahrnula se za Pánvičkou pro objetí.

,,Nikdy. Nikdy bychom tě tam nenechali. Tebe a ani Minha tam nenecháme. '' Thomas nedovolil, aby tu větu dořekla. Hned věděl, co chce říct.

Se všemi se postupně přivítala a posadila se s nimi ke stolu.