Poslední cesta

4.

Až do této chvíle Grace od svého rozhodnutí jen plánovala a plánovala. Vymýšlela několik různých variant, jak by svůj plán mohla uskutečnit. Dělala si poznámky všeho, co ji napadlo.

Celá tato budova byla ostře střežena, natož pak samotné brány města. Nemohla tedy jen tak nenápadně odejít. Kontrolují každého, kdo projde branou. Ať už jde dovnitř nebo ven. Poznali by ji a neudělala by ani krok za bránu. Po zemi to tedy nepůjde. Musí vrchem.

Dnešní odpoledne má letět hlídka s pár doktory pomocí bergu na jedno z jejich stanovišť v terénu. Pochytali tam pár dalších dětí, které budou potřebovat pro svůj výzkum.

Zaslechla, že dokonce fungují na několika místech jacísi převozníci. Nalákají bezbranné a ztracené děti, kteří mohou být imunní a poté je prodají do těch stanovišť, ze kterých si je ZLOSIN vyzvedává a převáží sem do města. V Grace v tu chvíli vzrostl ještě větší odpor k ZLOSINu. Obchodují s nevinnými dětmi. Jen pro jejich lék. O to víc se musela dostat ven. Být tu dalších několik dní nebo i týdnů, určitě by z toho všeho zešílela.

Prvně mi to musí Ava schválit. Jelikož je hlava tohohle všeho, ona schvaluje, kdo může a kdo nemůže jet z města. Z Laborantů. Kdyby to bylo na Jansonovi, který si vybírá vojáky, neprošlo by mi to ani náhodou.

S falešným úsměvem a vlídností vešla k Ave do kanceláře. V hlavě si musela dokola opakovat, proč to dělá. Musí uspět. Jinak to nejde.

,,Ahoj, Grace. Copak se děje má dcerko? '' Mile ji přivítala a pokynula, ať si sedne na židli.

Když Grace slyšela slovo dcerko, které bylo mířeno na ni, pokaždé z toho přejel nepříjemný mráz po zádech. Ještě stále to nedokázala vstřebat. Její matka je Ava. Ta Ava, která je poslala do Labyrintu, na tak nebezpečné místo, kde mohla přijít o život. Ta Ava, která dělá nelidské testy na dětech jejího věku. Musela to však ještě s menším divadýlkem vydržet.

,,Ahoj. Chtěla jsem tě o něco poprosit. '' Posadila se na druhou stranu vyleštěného skleněného stolu.

,,Copak to je? '' Složila ruce na klíně.

,,Zaslechla jsem, že dneska odlétá skupina do jednoho z našich stanovišť v terénu. Chci jet s nimi. '' Stručně se vyjádřila. I když věděla, že to bude muset obhajovat a tím pádem vymyslet dalších milion důvodů, proč by měla jet také.

,,Ale proč? Tvá práce je přeci tady. V laboratoři. Tam venku je to příliš nebezpečné. ''

,,Já vím. Ale chci být prospěšná i jinak. Pojedou tam naši vojáci, takže budu mít ochranu. Večer se přece odlétá zpátky. Od mého příjezdu jsem jen tady. Nemůžu na ně přestat myslet. Tohle mi pomůže svou mysli na chvíli zaměstnat jinak. Navíc....'' Odmlčela se, aby to vůbec mohla doříct.

,,Navíc, už jen díky Minhovi se neustále rozptyluji. Hlavně když kontroluju jeho výsledky. Nemůžu se plně soustředit na svou práci kvůli němu. Tohle by mi pomohlo. '' Ta slova tak neskutečně bolela. Rvalo ji srdce, že taková slova vypouští z pusy. Ale věděla, že je to nutné. Musí si získat plnou důvěru. A to ať řekne, co řekne. Navíc vsázela, že Ava neví o Minhovi nepřítomnosti. Jinak by se to začalo více komplikovat.

,,Já ti nevím. ''

,,Prosím. Slibuju, dám si tam pozor na vše. Prosím....'' Napadlo oslovit ji mami. Jenže i když musí říct skoro cokoliv, tohle by neskousla. To bylo za hranicí, co by dokázala říct.

,,No dobrá. Oznámím to hlídce. Ve dvě hodiny odpoledne odlétají. Počkej na ně dole na recepci. Společně půjdeš s nimi. ''

,,Děkuju moc. Vážně. ''