Poslední cesta

8.

Když se Grace dnešní ráno probudila, musela se chvíli ohlížet kolem sebe. Vůbec nemohla uvěřit tomu, že se za nimi dostala. Že to nebyl jen pouhý sen a ona je stále ve městě.

Newt stále podřimoval vedle na posteli. Při tom pohledu si vzpomněla na rána v Place. Jak se každé ráno probouzela vedle něj. Mohla si chvíli jen tak poležet než se vydala za Pánvičkou do kuchyně. Ty staré časy ji chyběly nejvíc.

Opatrně vstala z postele, aby se šla obléknout. Před odchodem naposledy zkontrolovala Newta, zda ještě stále spí. Ani se za celou dobu nepohnul ze svého místa. Grace ho nechala dál spát a zavřela za sebou dveře. Všude bylo naprosté ticho. Celý dům si stále pochrupoval zabalení do dek ve svých postelích.

Kolik je hodin, že všichni spí? Nemohla jsem se probudit tak moc brzo.

Z lednice si vytáhla jablko, se kterým šla ven. Prvně se jen tak procházela po tomhle místě. Po venku už chodilo pár dalších lidí. Tím pádem nebylo až tak moc brzo.

Po dobré půl hodině procházení a prozkoumávání okolí na vlastní pěst si sedla na pláž, kousek od lodi. S hlavou plnou myšlenek pozorovala tu neskutečnou loď a širé moře před sebou.

Z myšlenek ji později vytrhl mužský hlas za zády.

,,Proč tady sedíš sama? A cože jsi tak brzy vzhůru? '' Posadil se Thomas vedle.

,,Jelikož když jsem se probudila, všichni ještě spali, rozhodla jsem se, si to tu projít sama. Zpátky se mi ještě nechtělo a tady byl klid na přemýšlení. '' Zvedla hlavu k němu.

,,Nad čím jsi přemýšlela? ''

Oba hleděli do dáli do moře.

,,Nad vším. Co teď bude. Jak osvobodíme Minha. Jak se všichni dostaneme do toho bezpečí, jak máte v plánu. A.....'' Zastavila se.

,,A? Dál? ''

,,Chybí mi Chuck. Sice bych nechtěla, aby tímhle celým musel procházet taky, ale ráda bych ho tu měla taky. ''

,,Taky mi chybí. ''

Na to mu jen věnovala soucitný pohled a stiskla rty k sobě.

,,Můžu se tě na něco zeptat? '' Nebyla si jistá, zda někdy nastane zase chvíle, kdy budou zase takhle sami dva. Potřebovala vědět, zda Teresa opět lhala nebo pro jednou mluvila pravdu.

,,Určitě. Co to je? ''Podíval se na ni.

,,Víš...měla jsem s Teresou jeden den takovou neshodu. A ona řekla něco, nad čím přemýšlím už od doby, co přišla do Labyrintu. ''

Dala si pauzu pro nadechnutí, než pokračovala dál.

,,Od začátku jsem si všimla, jak jste se na sebe vždycky dívali. Zeptala jsem se jí na to a ona řekla, že.....že umíte komunikovat pomocí mysli. Nevěřila jsem ji. Zní to nereálně. Ale po tom všem už snad ani nevím, co na tomhle světě může a nemůže existovat. ''

V očích měl celkem překvapený výraz. Nečekal, že by mohla přijít s takovou otázkou.

,,Mluvila pravdu. Umíme to. Nevím jak, nebo proč, ale umíme. '' Odpověděl.

Takže mluvila pravdu.

,,Proboha. '' Grace byla úplně zaskočená.

,,Proč ses nezeptala dřív? Když to víš od začátku? ''

,,Nebyla na to chvíle. Vždy mi to bylo divné. Ty vaše pohledy. Nevím co k tomu říct. '' Řekla popravdě. Byla beze slov.

,,Nemusíš nic. ''

Nastalo mezi nimi ticho. Ani jeden z nich nevěděl co by měl říkat.

,,No, takže....kdy ty ochrapy probudíme? Máme toho dost na práci. '' Radši změnila téma, na v tuto chvíli důležitější věci. I když v hlavě ji to furt šrotovalo. Ta skutečnost, že komunikují pomocí myšlenek byla neuvěřitelná.

,,Za chvíli. Vlastně jsem ti chtěl něco ukázat. ''

,,A co? ''

,,Pojď za mnou. Nemám to sebou. '' Zvedl se a nabídl ji ruku na pomoc zvednout se ze země.

Následovala Thomase do jednoho z větších skladů. Jen co prošli, mohla tak konečně vidět, jak vypadají zevnitř. Bylo zde spousta dřevěných krabic, pravděpodobně plných jídla. Možná i munice. Uprostřed stál obdélníkový masivní stůl. Na něm ležela spousta papírů. Největší z nich byla mapa s různými značkami na několika místech. Kolem stolu bylo pár tmavých židlí. Nebylo tu zrovna moc uklizeno. Ale ve sledu všech událostí a aktuálnímu stavu to bylo více než pochopitelné.

,,Schovával jsem to od té doby, co jsi odešla. ''

Když o té události Grace opět slyšela, cítila se zahanbeně.

,,Co myslíš? ''

,,Tohle. '' Se slovem vytáhl z jedné z beden luk a šípy.

,,To nemyslíš vážně! '' S úžasem přiběhla k Thomasovi.

S radostí si převzala luk do svých rukou. Prohlížela si ho ze všech stran. Vypadal furt stejně. Nebyl dokonce ani nijak poškozený. Musela si ho zkusit natáhnout. Tak dobrý pocit ji projel tělem. Moci ho držet zas v rukou.

,,Než jsme museli opustit ten tábor, všichni prohledávali, zda se něco nenajde, co by se mohl hodit. I když drtivá většina věcí byla spálená nebo zničená od vojáků. Pod kusem plachty jsem ho tam našel i s šípy. A vzal ho s vědomím, že se bude určitě hodit. Věděl jsem, že ti ho někdy v budoucnu vrátím. '' Sledoval jak z Grace sršela ohromná radost.

,,Nevím jak ti to oplatím. Tohle.. tohle je.. ''

,,Nemusíš nijak. ''

,,Děkuju. Vážně děkuju. ''

Všimla si jak má i on sám radost. Takovou radost dlouho neměla. Měla zpátky svůj luk. Byla opět s nimi. Byla zpátky ve hře.

Bez jakýchkoliv slov se Thomas nahnul k ní. Než stačila zareagovat, Thomas ji něžně políbil na rty. Vytřeštěně ho sledovala, co to právě udělal. Tak nějak myslela, že po tom všem jsou jen přátelé. Dobří přátelé. Teda spíš si to aspoň namlouvala v hlavě, i když z toho byla neustále zmatená.

,,Thomasi...'' Nevěděla, jak má reagovat.

,,Pojď, dojdeme probudit ty šípkový Růženky, ať můžeme začít něco dělat. '' Chytl ji za ruku a vedl ven ze skladu.

Tiše ho následovala. Venku povolil sevření a šel každý sám. V jedné ruce držela svůj luk a šípy. V druhé, kterou ještě před pár vteřinami svíral Thomas, nedržela nic. Jen ji chvíli až hypnotizovala, jak se vše snažila zpracovat.