Vlčí andělé

17. Myslím, že vím

,,Alfo?" ozvalo se najednou ze schodiště a já bleskově vzhlédla. Nahoře stál Akiva a tvářil se trochu zmateně.

,,Akivo? Kde jsou ostatní!?" vyjekla jsem zděšeně.

,,No...někteří jsou ještě stále v lese, ale to už od chvíle, co jste je zavolala. Ostatní jsou v tělocvičně a pár kluků je u mě v pokoji." dostal ze sebe trochu polekaně, zatímco já na něj koukala, jakoby se mi právě snažil namluvit, že je modrý krokodýl.

,,To není možné." zakroutila jsem hlavou. Nikoho z nich jsem tu necítila, ani pouta smečky sem nevedla.
Akiva neodporoval, ale sledoval mě zmateným pohledem. Věděla jsem, že on by mi nelhal, ale proč jsem je potom tedy necítila? Proč jsem necítila ani Akivu? Viděla jsem ho, stál přímo předemnou, věděla jsem, že tam je, ale cítila jsem jen cigarety a ohniště. Pouta smečky mlčela a ani na takto krátkou vzdálenost mi k němu neukazovala cestu.

Zamračeně jsem udělala několik kroků vpřed a najednou jsem uvnitř sebe pocítila hřejivé teplo. Ze tmy se objevila jasná pouta, která mě spojila s celou mou smečkou. Někteří byli v lese, jiní na cvičišti, a ostatní jsem cítila nahoře v pokoji, přesně jak Akiva říkal. Dokonce i čich, jakoby se mi vrátil. Cítila jsem jak Akivu, tak i ostatní.
Oddechla jsem si. Už jsem se bála, že jsem nadobro přišla o čich a své spojení se smečkou. Naštěstí už bylo vše při starém. Myšlenka toho, že se to však stalo, i když jen na chvíli, mě zneklidňovala.

,,Promiň, Akivo, můžeš jít, vrať se do pokoje." zakroutila jsem hlavou a nechala ho jít. Sama jsem se vydala do kuchyně, kde jsem si uvařila pohárek čaje a posadila se s ním ke stolu.

,,Co se to tu právě stalo?" zeptala jsem se vduchu, ale odpovědi se mi nedostávalo. V tu chvíli mi došlo, proč Ren asi mlčí.

,,Rene, já...omlouvám se, nemyslela jsem to tak." zašeptala jsem, opravdu jsem na něj nechtěla být taková.

,,Ale myslela a měla si pravdu." odvětil Ren, což mě překvapilo.

,,Ne, neměla."

,,Ale ano, měla, jsem mizerný rádce, nestojím ani za starou belu." odvětil odevzdaně a v jeho hlase zazníval smutek a vztek.

,,To není pravda, Rene, jsi skvělý rádce."

,,Jo? A kdy jsem ti pořádně poradil? Měla si pravdu, pořád ti říkám jen aby si byla v klidu, ale nic víc."

,,To není pravda, už mnohokrát si mi dal dobré rady a uklidnit se patří mezi ně. Pamatuješ? S klidem jde všechno líp." odvětila jsem popravdě, opravdu jsem svá předchozí slova tak nemyslela.

,,Vážně? A kdy jsem ti dobře poradil?" odfrkl si pochybovačně, což mě donutilo se zamračit.

,,Třeba když jsem stopovala Akivu se Samem, nebo když jsem objevovala své nové schopnosti. Rene, radíš mi v jednom kuse a vždy, když mi poradíš je to dobrá rada!" odvětila jsem rázně. Opravdu mi hodně pomáhal, nevím, co bych si bez něj počala.
Po mých slovech Ren na chvíli utichl.

,,Myslím, že to není dost. Mám pocit, že ti radím málo a špatně."

,,Právě že naopak, tvé rady mi vždy pomůžou." pronesla jsem pevným hlasem. Ren na chvíli opět utichl, ale poté přece jen promluvil.

,,Děkuji ti, vlčice."

,,Nemáš za co a ještě jednou se omlouvám."

,,Nic se nestalo, chápu to." pousmál se a ani já se neubránila úsměvu.

,,No, a teď bychom měli začít řešit to, co jsem viděla a co se tu vlastně stalo. Nevíš, co to bylo?"

,,Bohužel ne."

,,Myslíš, že by ostatní vlkodlaci mohli vědět?"

,,To nevím, můžeš se zkusit zeptat, ale pokud vědět nebudou, vím, kdo by mohl."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Dnes opět kratší kapitola, snad ti nevadí.
Tak o kom myslíte, že Ren mluvil? Kdo by to mohl vědět?
Ren