Vlčí andělé

19. Ztráta bolí

To byl problém, velký problém. Nechtěla jsem nikoho zabíjet a děsila jsem samu sebe tím, že jsem nad tím byť jen na chvíli uvažovala.

,,Opravdu není jiná možnost?" zkusila jsem se zeptat i přesto, že jsem odpověď znala.

,,Ne, bohužel není, ani Vlčí anděl nemůže porušovat některá pravidla a zákony." povzdechl si a já kývla.

,,Chápu, ale v tom případě...vlkodlaci sami od sebe jen tak neumírají, naopak žijí ještě o něco déle než lidé a o žádném extrémně starém vlkodlakovi nevím, takže kdybych se tam chtěla dostat, znamenalo by to, že...musím někoho zabít..." zašeptala jsem. Ren mlčel a v tuhle chvíli bylo více než kdy jindy jasné, že mlčení znamená souhlas.

,,Rene, nemůžu jen tak zabít nějakého nevinného vlkodlaka." zakroutila jsem hlavou a lehla si do sněhu. Tohle nepřicházelo v úvahu a už jsem nad tím ani nehodlala přemýšlet. Měla jsem vlkodlaky chránit, ne vraždit. Tohle bylo prostě ne, ne a ne a ne!

,,Já vím. Jinak se tam však dostat nedá. Pravidla jsou pravidla a platí i pro Vlčí anděly." vydechl Ren a já sklopila uši. Tohle bylo nanic.

--------------------------------

Po několika hodinách, které jsem strávila ležením ve sněhu, jsem se přece jen zvedla. Srst jsem měla mokrou a byla mi už celkem zima.
Oklepala jsem ze sebe sníh a vydala se k domu. Z šedivé oblohy se stále snášely bílé vločky a vypadalo to, že jen tak brzy sněžit nepřestane. To však byl můj nejmenší problém.

V domě jsem na sebe vzala lidskou podobu. Ren mi vytvořil šedé tepláky a stejně barevnou mikinu, obojí s obrázkem černého měsíce. Mikina ho měla na přední straně, tepláky dole u kotníků. Tohle byl ideální outfit, se kterým bych se posadila k oknu s výhledem na zasněžený les, v rukou knihu a šálek čaje, a začala číst, přičemž venku by padaly vločky a uvnitř plápolal krb. Na tohle jsem bohužel neměla čas. Musela jsem najít odpovědi a vysvětlení toho, co se tady děje, a plánovala jsem je najít v knihách, protože jak už jsem řekla, zabíjení vlkodlaků nepřipadalo v úvahu. Proto jsem jen doufala, že se za tu dobu neobjeví více obětí.

Mé kroky vedly nejprve do kuchyně pro kávu, a poté do knihovny, kde jsem se spolu s ostatními opět vrátila k hledání. Procházela jsem jednu knihu za druhou. Některé byly užší a snáze čitelné, takže jsem je měla přečtené rychleji. Jiné byly zase pořádné bichle, které měli několik set stran a ještě k tomu se většinou četli pěkné blbě, takže mi zabralo mnohem více času je přelouskat, ale nemohla jsem si dovolit vynechat jedinou knihu, jedinou stránku, abych náhodou něco nepřehlédla. I s přísunem kávy se mi však po nějaké době začínaly pomalu zavírat oči, a tak jsem usnula s hlavou v knihách uprostřed knihovny.

---------------------------

Uplynuly už tři dny od večera, kdy jsem usnula v knihovně. Celá smečka pilně pracovala ve snaze najít v knihách nějaké podstatné informace, avšak marně. I já právě teď seděla na křesle v knihovně a pročítala jednu z knih. Byla to zrovna ona bichle, která měla skoro tisíc stránek a ještě se četla velmi složité, takže přečíst stránku mi trvalo mnohem déle než obvykle. Navíc se mi občas stalo, že jsem některou větu či odstavec úplně nepochopila, takže jsem je musela přečíst znovu.

Zrovna jsem byla na straně pět set padesát, když jsem v hrudi ucítila ostré bodnutí a kniha mi vypadla z rukou a se zaduněním dopadla na zem. Bylo to, jakoby mi někdo probodl srdce a vzal si jednu jeho část. Měla jsem pocit, jako bych o něco přišla, o něco důležitého, co bylo mou součástí. Cítila jsem bolest, která z oné ztráty pramenila a najednou jsem uslyšela vytí...vytí plné žalu a nesnesitelné bolesti...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Dnes trošku pozdě, ale pořád v limitu ;).
Narovinu se přiznám, že vás velmi rád napínám, takže... Co na to říkáte :)? Co myslíte, že se stalo?
Ren