Vlčí andělé

14. Příště snad za lepších okolností

,,Co se stalo?" zeptal se Darryl, jen co mě zahlédl. Hned nato mu pohled spadl na mrtvolu, což ho donutilo zastavit a naprázdno otevřít tlamu.

,,Co se stalo? Kdo to je? Kdo to udělal? Co to má znamenat?" dostal ze sebe překvapeně. Poodešla jsem kousek stranou a zavolala ho k sobě. Chvíli jsme naproti sobě jen mlčky stály než jsem se posadila a dala se do vyprávění. Řekla jsem mu o tom, jak jsem něco podobného poprvé spatřila u alfy Matthewa, a poté i u alfy Lea. Nezapomněla jsem říct, že jsme nikdy nenašli ani jedinou stopu po tom, kdo to udělal, a že já byla jediná, která pokaždé cítila ony tři pachy, neboť jsem ve své andělské podobě měla lepší čich. Svěřila jsem se mu také s tím, jak jsem našla tohle tělo, a že jsem mezi stromy zahlédla stín, který jsem však pořádně nedokázala rozeznat.
Darryl mě po celou dobu pečlivě poslouchal a ani jedinkrát mi neskočil do řeči. Jeho výraz se měnil z překvapeného, na vyděšený, až po zmatený. Když jsem konečně utichla, švihl ocasem a krátce si prohlédl tělo muže, kolem kterého v půlkruhu seděli vlci a stejně jako můj beta naslouchali mým slovům.

,,Takže...co teď?" pronesl nakonec Darryl.

,,No, teď musíme skrýt to tělo, aby ho lidé nenašli, a pak...pak musím varovat ostatní alfy a vy musíte být opatrnější. Nevíme s čím máme co dočinění, proto je třeba nic nepodcenit. Buďte opatrní, sice to vlkodlaka prý ještě nenapadlo, ale to se může změnit."

,,Ano alfo." odvětila smečka sborově.

,,Darryle, ty a Keyl se postarejte o to tělo, nikdo ho nesmí najít." rozkázala jsem a kluci se vydali splnit rozkaz.

,,Vy ostatní se vraťte domů. Hlídky budou po třech, oznamte to zbytku smečky. Já musím mluvit s alfou Scottem." pronesla jsem se vší vážností, a když mi to odkývali, rozběhla jsem se do lesa směrem k hranicím. Měla jsem strach. Bála jsem se o svou smečku. Doufala jsem, že na našem území se něco takového nestane, ale opak byl pravdou. Musela jsem jednat, okamžitě, ale nejhorší na tom všem bylo, že jsem nevěděla jak. Bála jsem se o své vlky ale i o všechny ostatní. Měla jsem strach a přitom jsem ani nevěděla z čeho. To, co zabíjelo, bylo něco, co nikdo zatím nezažil, a o to větší strach to proto budilo.

------------------------------

Překročila jsem hranice a zavyla, abych o svém příchodu zpravila místní smečku. Ani ne o minutu později se mi dostalo odpovědi, a tak jsem ještě přidala a sprintovala k domu smečky. O chvíli později jsem už stála před dveřmi v džínách a mikině. Otevřel mi sám alfa Scott s poněkud překvapeným výrazem.

,,Viki, ahoj! Rád tě vidím." usmál se a ustoupil stranou, abych mohla vejít.

,,Ahoj Scotte, já tebe taky." oplatila jsem mu pozdrav a s drobným úsměvem proklouzla kolem něj do tepla domu. Už několik dnů jsme se neviděli, a tak by to bylo celkem příjemné setkání, kdybych za ním nepřišla s onou velmi nepříjemnou zprávou.

,,Co tě sem tak najednou přivádí?" zeptal se, když mě zavedl do obýváku a nechal mě se usadit na pohovku. Věnovala jsem mu vážný pohled a poposedla.

,,Včera jsem se vrátila z návštěvy alfy Matthewa a alfy Lea. V obou případech se mi dostalo nemilých zpráv." povzdechla jsem si a začala mu vyprávět úplně od začátku všechno co se stalo. Vynechala jsem nepotřebné a pro něj nedůležité detaily, ale jinak se dozvěděl vše, včetně nedávného incidentu při mém ranním lovu.

,,Musíte být opatrní, ty i tvá smečka. Nevíme, co to je, proč to zabíjí a ani to, kde to zaútočí příště." dodala jsem nakonec. Scott vypadal zaskočeně, ale rychle se vzpamatoval a přikývl.

,,Dobrá, jistě, chápu. Kdyby se cokoliv stalo, dám ti vědět." přikývl a já se děkovně usmála.

,,Dobře, tak já už půjdu. Musím ještě dát vědět ostatním. Buďte opatrní." vstala jsem z pohovky a za Scottova doprovodu se vydala ke dveřím.

,,Budeme a děkujeme za varování."

,,To je samozřejmost. Doufám, že naše příští setkání bude zase za o něco lepších okolností." vyšla jsem z domu a naposledy na Scotta zamávala, načež jsem se proměnila ve vlčici a rozběhla se do lesa.

Teď, když jsem měla rozhovor se Scottem za sebou, jsem se cítila o něco lehčí. Pořád sice zůstávaly obavy a strach, a také spousty nezodpovězených otázek, ale měla jsem pocit, jako bych si odškrtla jednu položku ze seznamu věci, které ještě musím udělat.
Hned po návratu do domu, jsem plánovala kontaktovat ostatní smečky a obeznámit je s tím, co se děje. No, a poté musím nějak zjistit...co se to vlastně děje...

----------------------------

K hranicím mi chybělo už jen pár metrů, když mnou najednou projel nepříjemný pocit. Zaplavil mé tělo jako tsunami a donutil mě zastavit. Bylo to, jakoby mi někdo řekl, že je něco špatně, že se stane něco zlého, ale už mi neřekl co.

,,Co to má znamenat?"

,,Předtucha..." zašeptal Ren, který byl také ve střehu.

,,Jo, velmi nepříjemná, ale co to má znamenat?" zopakovala jsem svou otázku, neboť jsem měla pocit, že jsem ještě nedostala řádnou odpověď.

,,To zatím ještě přesně nevím, ale určitě to nebude znamenat nic dobrého."

,,Souhlasím, mám pocit, jakoby za chvíli měla vybuchnout bomba nebo tak něco. Je to...zvláštní a děsivé."

,,Jo, taky to cítím. Tohle nedopadne dobře." souhlasil Ren a já jen přikývla. Vědět, že se něco děje, něco zlého, ale nevědět co, bylo příšerné.

,,Musím se vrátit domů a pokračovat v-" než jsem to stihla doříct, přerušilo mě vytí. Byl to vlk ze Scottovy smečky a nebyl daleko ode mě.

,,Prosím, řekni, že to není to, co si myslím." zaškemrala jsem vduchu a hleděla směrem, odkud vytí přišlo.

,,Rád bych ti řekl přesně to, ale nechci ti lhát." odvětil Ren, načež jsem se nespokojeně ošila a rozběhla jsem se mezi stromy.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Vím, že jsem říkal v sobotu, ale víkend byl poněkud chaotičtější, než jsem čekal, takže tu máte kapitolu až teď.
Co myslíte? Bude mít Viki štěstí, nebo se splní přesně to, co si momentálně přeje nejméně? Copak ono vytí znamenalo?
Ren