Vlčí andělé

21. Konec na začátku

Objevili jsme se na louce plné květin uprostřed lesa. Nebe bylo krásně modré a sem tam se na něm objevil nadýchaný bílý obláček. Slunce nad námi zářilo a hřálo. Bylo teplo, ale ne to nepříjemné, ale to, které je tak akorát. Kožich mi čechral jemný vánek, který kolem nás roznášel sladké vůně květin, jež se míchaly dohromady a stávaly se tak těžko rozeznatelnými.

Otočila jsem se na vlčí stín, který trpělivě stál po mém boku a hleděl před sebe. Když na sobě ucítil můj pohled, otočil hlavu a zadíval se mi přímo do očí. Vypadal úplně jako Liam. Pohled na něj ve mně vyvolával smutek. Jeho oči byly stejné, jako když jsem ho ve vlčí podobě viděla poprvé. Byly stejně zářivé, krásné a jasné, byť jeho tělo už připomínalo pouze mlhový obrys.
Naposledy jsem si ho prohlédla, a poté kývla hlavou k lesu. Stín se uklonil a rozešel se ke stromům. Dříve než mi však zmizel z dohledu úplně, na něco jsem si vzpomněla.

,,Liame!" křikla jsem. Stín se zastavil, otočil se na mě a trpělivě čekal, až budu pokračovat.

,,Já...omlouvám se..." zašeptala jsem, ale Liam stále mlčel, jakoby věděl, že chci říct víc, a já opravdu chtěla.

,,Neviděl si..." přišlo mi špatné se na to ptát. Nechtěla jsem mu připomínat chvíle, kdy zemřel, ale přesto jsem to chtěla vědět. Potřebovala jsem to vědět.

,,Toho, kdo mě zabil?" promluvil tentokrát on a já jen mlčky přikývla.

,,Bohužel ne. Byl jsem v lese a najednou jsem dostal takové zvláštní nepříjemné tušení. Chtěl jsem se proměnit ve vlka, ale najednou na mě něco zaútočilo. Snažil jsem se bránit, ale viděl jsem jen stín, který se kolem mě několikrát mihl a vždy mi zanechal nové zranění, a pak už jen tma." odvětil smutně.

,,Dobrá, to nevadí, i tak děkuji."

,,Není za co." uklonil se a ještě chvíli mi hleděl do očí, než se otočil a zmizel mezi stromy.
Mlčky jsem hleděla na místo, kde jsem naposled zahlédla vlčí duši mého přítele. Chtělo se mi brečet, ale kvůli mé vlčí podobě to nešlo. Díky odvedení jeho duše alespoň polevila bolest z jeho ztráty.

,,Využije toho, že tu jsi. Najdi tvé předchůdce." rozezněl se mou myslí Renův hlas, který mě vrátil do reality.

,,Ano." kývla jsem, odhodlaná jeho slova splnit. Když už Liam zemřel, chtěla jsem, aby to alespoň nebylo zbytečně, a tak jsem se rozešla vpřed. Stonky květů byly tak vysoké, že nechybělo mnoho a ani bych přes ně neviděla. Končili však hned u hranice stromů, mezi které jsem zamířila. Nebyla zde tma, i přes košaté větve si totiž dokázaly paprsky slunce probojovat cestu a rozzářit jinak temný les. Zem pokrýval koberec nádherně zelené trávy, kterou jsme většinou mohli zahlédnout už jen na obrázcích v knihách či v přírodě netknuté lidmi. Kmeny stromů občas zdobyly bubliny mechu a u jejich kořenů jsem často zahlédla hnědé hlavičky hřibů, které byly stejně krásné a dokonalé jako travnatý koberec a ostatně vlastně všechno kolem. Celé tohle místo bylo až příliš nádherné a perfektní na to, aby bylo skutečné. Bylo spíše jako z dětské knížky, kde slunce vždy září a hřeje, květiny kvetou a voní, a tráva je vždy zelená a jemná. Přesto jsem zde však stála, uprostřed vší té nádhery, a hledala ty, kteří by mi měli pomoci s problémy v mém, o něco méně dokonalém, světě.

-----------------------------

Nevím, jak dlouho jsem šla. Pojem o čase jsem ztratila ve chvíli, kdy jsem prošla trhlinou, a z nějakého důvodu mi to vlastně ani nevadilo. Šla jsem stále za nosem, protože jsem neměla tušení kudy jít. Za celou tu dobu jsem ani jedinkrát nevyšla z lesa, jakoby snad ani neměl konce. Hledala jsem nějaké orientační body, ale byť byl každý strom jiný byly vlastně všechny stejné a široko daleko nebylo nic, co by mi řeklo, zda nechodím v kruhu.
I když jsem ztratila pojem o čase, vzdálenost jsem odhadnout ještě dokázala, a proto jsem teď věděla, že už mám za sebou něco kolem patnácti kilometrů a stále nic.

,,Rene, mám pocit, že jsem se ztratila." zašeptala jsem při pohledu na strom, který se mi z nějakého důvodu zdál povědomější než ty ostatní.

,,Nemyslím si, že by ses ztratila, jen...si prostě zatím nenašla to, co hledáš." odvětil zamyšleně Ren.

,,Ehm...a neznamená právě to, že jsem se ztratila?" broukla jsem zmateně a opět se rozešla vpřed.

,,Kdyby ses ztratila, znamenalo by to, že nejdeš správným směrem."

,,No? Vždyť ano." nechápala jsem, kam svými slovy míří, což mě mátlo.

,,Ale ty nevíš, zda jdeš špatným směrem." dodal, jakoby tím všechno vysvětil, ale já si stále připadala, jakoby se mi snažil vysvětlit algebru latinsky, čili jsem jeho slova naprosto nechápala.

,,Ale taky nevím, jestli jdu správným směrem." pronesla jsem po několika neúspěšných pokusech se v jeho slovech zorientovat a najít v nich smysl.

,,Ale to ještě neznamená, že ses ztratila." ozvala se mi v hlavě odpověď, po které jsem vzdala celý tento rozhovor a radši se začala pořádně věnovat cestě, protože kdyby Ren pokračoval, nejspíš by se můj mozek přehřál a explodoval, protože už teď měl namále a celkem slušně se z něj kouřilo, když jsem se snažila ty matoucí věty pochopit.

Další kilometr uběhl v naprosté tichosti, za což jsem byla ráda, neboť můj mozek měl alespoň čas trochu vychladnout. Opět jsem však začínala mít pocit, že se motám v kruhu.
Když už jsem se se svým tušením však chtěla svěřit Renovi, zahlédla jsem před sebou konec lesa. Nadějně jsem se usmála a rozběhla se vpřed, když jsem však vyběhla zpod korun stromů, čekalo mě zklamání. Stála jsem na louce plné květin a kousek předemnou byla trhlina, kterou jsem sem přišla.

Byla jsem opět na začátku...

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Dneska trošku méně akční kapitola, snad to nevadí :). Co na to říkáte? Co má teď Viki dělat?
Ren