Vlčí andělé

29. Stíny noci

Běžela jsem dál. Chlad zimní noci se mi zakusoval do srsti. Při každém výdechu se mi u čumáku díky ledovému vzduchu vytvořily obláčky páry. Každý můj krok doprovázelo tichounké křupání.

Les byl tmavý, chladný a děsivý, přesto jsem bez přestávky pokračovala dál. Musela jsem se dostat do města a to co nejdříve. Už tak jsem čekala příliš dlouho a pach za tu dobu jistě zeslábl, pokud tam vůbec ještě zůstal. Nesmím zbytečně otálet ani vteřinu navíc.
S tím jsem ještě přidala, ale najednou mnou proběhl jakýsi zvláštní pocit. Bylo to něco na pomezí strachu a vzteku a bylo to tak nečekané a podivné, že mě to donutilo zastavit. Křupání utichlo a hrobový klid lesa už narušoval jen můj dech a zběsilý tlukot srdce, napůl způsobený mým předchozím rychlým tempem, napůl adrenalinem, který mi koloval v žilách.
Rozhlédla jsem se kolem, ale neviděla jsem nic, než jen sníh a kmeny stromů, zahalené pláštěm tmy. Přesto ten podivný pocit neustupoval. Zkusila jsem zavětřit, ale nedostalo se ke mně víc, než vůně lesa a chladná, čerstvá vůně sněhu.
Zamračila jsem se a opět se rozběhla. Předtucha toho, že se stane něco špatného, mě však neopustila.
Uběhla jsem ještě několik metrů a najednou jsem ucítila tupou bolest. Něco do mě z boku narazilo a začalo se se mnou kutálet po zemi. Jelikož jsem ale byla v lese, netrvalo dlouho a narazili jsme do stromu. Další tupý náraz ze mě vyloudil bolestné zaskučení a zatímco já se vduchu snažila vzpamatovat, převzal kontrolu můj vlk. Během pár vteřin jsem tam stála ve své andělské podobě, srst jsem měla naježenou, uši sklopené a zuby vyceněné. Vztekle jsem vrčela a zmateně se rozhlížejíc kolem hledala toho, kdo onen náraz způsobil. Nakonec jsem ho spatřila, což způsobilo, že mé vrčení se stalo ještě hlasitějším a vzteklejším.
Naproti mně se ve vzduchu vznášel černý stín. Neměl jasný tvar ani podobu, ale já velmi dobře věděla, kdo to je.

,,Ty!" štěkla jsem nasupěně a snažila se mírnit vztek, který mě uvnitř spaloval. Koloval mými žilami a pálil jako žhavá láva.
On na má slova samozřejmě neodpověděl, ani jsem nevěděla, jestli může nebo jestli mě vůbec slyšel. To můj vztek ale vůbec nezmírnilo.

Nějakou dobu jsme tam naproti sobě stáli, já naježená, on na pohled celkem klidný. Nevěděla jsem, jestli to byly vteřiny nebo minuty. Ani jeden z nás se nepohnul byť jen o milimetr. Kdyby někdo šel kolem, nejspíše by nás měl jen za sochy, od těch jsme však měli daleko.
Nevěděla jsem, jak on, ale já se vduchu úpěnlivě snažila vymyslet co dál. Sice jsem démona našla, ale takhle jsem to rozhodně neplánovala. Chtěla jsem ho stopovat a zjistit, kam zmizel, ne se s ním srazit v lese. Nyní už to ale bylo tak, jak to bylo, už jsem to nemohla změnit. A jelikož jsem nemohla změnit momentálně situaci, musela jsem změnit plán, se kterým jsem dnes večer opustila dům.

-----------------------------

Skoro v polovině cesty mezi smečkovým domem a městem, jehož kavárnu nedávno navštívily bytosti, lidmi už dávno zapomenuté, připomínané jen ve filmech, knihách a příbězích, se hluboko v lese odehrávala velmi zajímavá podívaná. Mezi stromy tam naproti sobě stály bílá vlčice, jejíž naježená srst ji na pohled dělala ještě větší, než doopravdy byla, což už i tak byla děsivá a úctyhodná velikost, a kousek před ní se ve vzduchu vznášel černý stín. Neměl tvar, neměl tvář a na první pohled skoro nic nenasvědčovalo tomu, že by byl vůbec něco víc, než jen pouhý přelud, možná uniklý dým či kouř, ztracený ve tmě chladné noci, a že tato noc byla opravdu velmi chladná. Ledový vítr, jakoby se rozhodl tomuto už tak děsivému setkání udělat atmosféru ještě děsivější. S tlumeným kvílením se proháněl mezi stromy a vyplňoval tak ticho, které doteď panovalo. Zničeho nic. Bylo to trochu jako kouzlo. V jednu chvíli se prostě objevil a vyplnil ticho svým hučením.

Vlčice ani démon nemluvili, slov nebylo třeba. Nenávist mezi nimi jiskřila jako novoroční ohňostroj. Najednou se ale démon pohnul. Byla to jen vteřina, než překonal vzdálenost mezi nimi a odhodil vlčici na jeden ze stromů. Její tvrdý náraz doprovázelo křupnutí a bolestné zakňučení. Přesto však nezůstala ležet dlouho, téměř okamžitě se kymácivě vyškrábala na nohy a byť stála trochu vratce, byla připravená se bránit.
Stín se vznášel kousek od ní, trpělivě čekajíce, až se její nalomené žebro zhojí. Když se tak stalo, vrhl se na ni znovu a opět ji odhodil na strom, tentokrát na druhou stranu. Měl dost síly na to, aby náraz způsobil zlomení její tlapy. Vlčice znovu bolestně zavyla, ale opět se postavila na tři vratké tlapy, zatímco se její tělo snažilo tu čtvrtou zahojit. Tentokrát to trvalo déle, ale démon měl času dost a byť to na sobě nedával znát, velmi se bavil. S nadšením sledoval, jak se to ohavné, ubohé stvoření pokouší proti němu bojovat. Nyní to nebylo jako kdysi, když skrytý z povzdálí sledoval, jak ta banda prašivých čoklů zabíjela jeho bratry. Tehdy byli slabí. Živili se pouze lidmi, ubohými stvořeními, jejichž život nebyl hoden vzduchu, který dýchali. Ty psiska se na ně vrhly a všem jim vytrhaly srdce z hrudí.
Nebyl nijak sentimentální, ale tehdy cítil prázdno, když byli všichni jeho bratři pryč. A teď? Po těch dlouhých staletích vyčkávání a příprav měl konečně možnost se pomstít a té hodlal využít.
Když se vlčice opět vzpamatovala, švihl s ní o strom znovu a vychutnával si křupnutí, doprovázející její dvě zlomená žebra. Tentokrát jí však nedal čas, aby se mohla zhojit. V mžiku byl zase u ní a dříve, než se vlčice stihla vůbec postavit, byla tvrdě hozena na zem. Žebra nyní nebyla jediná, která potřebovala vyléčit, i její zadní tlapa byla zkroucená v nepřirozeném úhlu, který nevěstil nic dobrého. Démon se ale nezastavil a útočil na vlčici znovu a znovu. Jeho útoky odnesla další tři žebra, přední tlapa byla zlomená hned na několika místech a táhlé bolestné zavytí následovalo i po zlomení bělostného křídla, za které se zadostiučiněním trhl a tím ho nejen zlomil, ale i vyhodil z kloubu. Bílou srst zdobily hlubší i méně závažné rány, ze kterých vytékaly pramínky karmínové krve, které špinily nejen její srst, ale i sněhovou pokrývku, která byla do té dobrý překrásně čistá.
Vlčice už se ani nesnažila vstávat. Po každém jeho útoku byla více a více vysílená. Veškerá zranění, jež jí způsobil, bolestně pulzovala a pálila. Přibývaly tak rychle, že ani její zrychlená regenerace je nestačila hojit. I když se opravdu snažila, nedokázala se bránit, nedokázala na něj zaútočit, nedokázala nic, jen čekat na chvíli, kdy démon přestane, nebo kdy to její tělo už...nevydrží.
Její hlavu naplňovalo zoufalství, kvůli kterému neslyšela ani hlas svého rádce, jež zanikl mezi stovkami dalších, které na ni křičely, že už je konec. Volaly stále dokola jen to, že jsou tohle její poslední vteřiny, že nedokázala ochránit nikoho, ani ostatní, ani svou smečku. S šílenou vytrvalostí stále dokola říkaly to samé. Tohle je konec. Všichni zemřou a mohla za to ona. Zklamala sebe, Scotta, Darryla, Akima se Samem, Liama, i všechny ostatní.

Černý stín si ten pohled naprosto užíval. Takovou dobu na tuhle chvíli čekal, na chvíli, kdy uvidí nejsilnějšího vlkodlaka pokořeného, zraněného, zničeného, neschopného se bránit či bojovat, zlomeného, na pokraji smrti. Teď tady byla a on ve svém srdci pociťoval žhnoucí zadostiučinění. Jak rád by ji zabil, ale...ne, ne teď, ještě ne. Nejprve chtěl, aby viděla své druhy umírat. Aby cítila tu příšernou spalující bolest a prázdnotu. A tak s vlčicí naposled silně hodil o strom, až se na jeho kmeni objevila prasklina, a vzal na sebe lidskou podobu. Na chvíli pocítil chlad zimní noci, ale nevšímal si ho a místo toho přistoupil k vlčici. Vedle jejího těla si dřepl a s úsměvem sledoval, jak se sníh pod ním barví do ruda.

,,Ještě se uvidíme." zašeptal a naposled si prohlédl její zbídačené tělo, než se proměnil ve stín a ztratil se v temné noci.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Omlouvám se, že minulý týden kapitola nevyšla, bohužel toho bylo tolik, že jsem ji nestihl vydat, ale věřím, že už se to znovu nestane ;).
Tak co na to říkáte? Zatím to pro vlkodlaky vypadá dost bledě...
Ren