Vlčí andělé

22. Čtyři první

,,Ne! Co teď!?" zaskučela jsem a nešťastně zavrčela.

,,Já...já nevím, vlčice. Z doby, kterou jsem zde strávil, si bohužel moc nepamatuji." odvětil omluvně Ren, načež jsem jen švihla ocasem a zakroutila hlavou. Nedávala jsem mu to za vinu.

,,To nic, nevadí, jen...co teď? Za celou dobu, co jsem se motala lesem, jsem nepotkala jediného vlka, vlastně ani žádné jiné zvíře. Na to, jak je to tu živé, je tu až děsivé mrtvo." povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Věděla jsem, že tam někde jsou, jen jsem nevěděla kde a jak se k nim dostat.
Posadila jsem se do trávy a zahleděl se mezi stromy, jako bych očekávala, že se odpověď objeví sama. Bylo mi však jasné, že tak snadné to rozhodně nebude.

,,Tak jo. Musíme něco vymyslet. Jít znovu do lesa asi nemá cenu, dopadlo by to stejně jako minule, nějakou dobu bych chodila v kruhu, a nakonec se objevila zase zpátky tady. Je to k ničemu, chce to lepší plán."

,,A co zavýt?" promluvil najednou Ren. Byl to nápad tak jasný, prostý a jednoduchý, že jsem měla chuť si vrazit. Vždyť jak jinak vlci komunikují na velkou vzdálenost, než vytím?

,,Že mě to nenapadlo hned! Díky, Rene, opět si mi pomohl." poděkovala jsem, vstala, zvedla hlavu a zavyla. Vytí se neslo krajinou a jen minimálně se lišilo od toho, kterým jsem otevírala a zavírala trhlinu. Bylo hlubší a jeho síla byla mnohem větší.
Když mi došel dech a konečně jsem utichla, jakoby utichlo i všechno kolem. Ani vítr nefoukal, ani stéblo či list se nepohly. Všude bylo jen mrtvolné ticho, které bylo snad hlasitější než cokoliv, co jsem kdy slyšela.
Když už jsem si myslela, že to bylo zbytečné, ozvala se odpověď. Vytí hlasité téměř jako to mé, mocné a plné síly, následované třemi dalšími. S úžasem a překvapením jsem jim naslouchala. Byť jsem slyšela výt už spousty vlků, tohle bylo jiné. Starobylé, mocné...prostě jiné, jako když otevřete knihu dávných předků a dýchne na vás minulost.

,,To jsou...první vlkodlaci..." zašeptal Ren, ale to já už stála na nohou a mířila k lesu, odkud vytí přišlo. Konečně jsem měla jasný směr a pocit toho, že se motám v kruhu, úplně zmizel.
I když vytí utichlo, běžela jsem dál, pořád za nosem, nezastavovala jsem, ani nezpomalovala. Cesta byla dlouhá, určitě delší než mé předchozí bloudění lesem, ale přece jen jsem po nějaké době zahlédla před sebou světlo, označující konec lesa.

,,Prosím, ať to není jako předtím. Ať nejsem zase na začátku. Prosím." poprosila jsem vduchu, zavřela oči a proběhla mezi stromy ven z lesa. Okamžitě se do mě opřel větřík a pohrál si s mou srstí. Stejně rychle, jako se však objevil, tak i zmizel. Vduchu jsem se rychle pomodlila a otevřela oči.
Stála jsem na břehu velkého jezera, pokud se tomu tak dalo říkat, v jehož středu byla obrovská skála s kruhovým otvorem. V něm jsem zahlédla vodopád a kamenité výstupky, na kterých seděla či ležela čtveřice vlků. Skrze kruh prosvítaly paprsky slunce, jež dopadaly na hladinu vody, která připomínala zrcadlo.
S otevřenou tlamou jsem to celé pozorovala a z nějakého důvodu tomu nemohla stále uvěřit.

,,To jsou vážně oni? První vlkodlaci?" pronesla jsem, aniž bych od nich odtrhla zrak.
První z vlků byl celý šedý a ležel na jednom z nejnižších kamenů. Druhý byl naopak skoro černý, jen na pravé přední tlapě měl bílou skvrnu, a seděl na kameni o kousek výš. Třetí z nich byl šedobílý a seděl nad nimi a čtvrtý ležel hned vedle něj. Jeho tmavě hnědá srst se ve svitu slunce leskla. Hlavu měl položenou na tlapách a oči zavřené, jakoby spal, uši však měl nastražené a já si byla více než jistá, že rozhodně nespí.

Ten pohled byl majestátní, oni byli majestátní, i když se nijak zvlášť nelišili od jiných vlkodlaků. Sálalo z nich něco, co je trochu povznášelo nad ostatní.

Sledovala jsem je do chvíle, než i oni přesunuly své pohledy na mě, tehdy jsem odvrátila zrak a rozhlédla se kolem. Chtěla jsem k nim jít blíž, jen jsem se úplně nechtěla namočit, pokud to nebylo nutné, takže jsem hledala nějakou, pokud možno suchou, cestu. To se mi po chvíli taky podařilo, a tak jsem se po břehu jezera vydala až k místu, kde začínala skála, a přeskočila na první kameny u vodopádu. Čtveřice vlků ze mě nespouštěla pohled. Připadala jsem si trochu jako nějaká atrakce na kolotočích, nebo exponát v muzeu.
Přešla jsem po kamenech až do středu a stanula tak po boku jednoho z vlků. Oklepala jsem se od kapek vody, které na mě nedopatřením přistály, a opětovala mu pohled, kterým mě propaloval. Nebylo v tom nic útočného, ani jsme si neurčovali postavení či dominanci, prostě jsme se navzájem prohlíželi.

,,Jmenuji se Viktorie." pronesla jsem, když už mi ticho přišlo až zbytečně dlouhé.

,,My víme." odvětil šedák a posadil se.

,,Jsi Vlčí anděl." pokračoval černý.

,,Královna všech vlkodlaků." dodal šedobílý. Jejich znalost mě překvapila, avšak ne natolik, abych to na sobě dala znát.

,,Mé jméno je Bajard, jsem jeden ze čtyř prvních vlkodlaků." začal tentokrát mluvit šedák vedle mě.

,,Já jsem Bron a tohle je Rumon a Leuz." představil sám sebe i černý vlk a přitom mi oznámil i jména dvojice nad ním.

,,Ráda vás poznávám." odvětila jsem a zdvořile na ně kývla.

,,Proč si za námi přišla?" zeptal se zvědavě Leuz, vstal a oklepal se, přičemž sluneční paprsky na jeho srsti vytvořily divoké vlnobití.

,,Potřebuji pomoc, ale nikdo z mého světa mi pomoct nedokázal, proto jsem přišla za vámi."

,,S čím potřebuješ pomoct?" promluvil poprvé Rumon. Jeho hlas byl hluboký a klidný, jako řeka.

,,Lidé začali umírat, nebo je spíše začalo něco zabíjet." začala jsem, zatímco čtveřice mě trpělivě pozorovala a naslouchala.

,,Nikdo neví, kdo je zabíjí, ale nejblíže se to dá přirovnat ke zvířeti. Těla jsou roztrhaná, někdy z části sežraná. V břiše mají vždy díru a jejich orgány chybí." pokračovala jsem, načež se všichni vlci jako na povel postavili a strnuli. Nikdo z nich však neřekl ani slovo, a tak jsem pokračovala.

,,Nikdy jsme nenašli žádnou stopu a těla museli pokaždé skrýt, aby vina nepadla na vlky a lidé nezačali s odstřelem. Snažili jsme se zjistit, kdo je zabíjí, ale neměli jsme prakticky žádná vodítka. Jediná stopa byl pach, který jsem cítila jen já, díky své Andělské podobě. Ani tak mi to ale moc nepomohlo. Bylo to zlé, ale umírali jen lidé. Varovala jsem všechny smečky, aby si dávaly pozor, byť vlkodlaci zatím nebyli oběťmi. Dnes byl však jeden zabit. Zemřel uprostřed proměny, snažil se bránit, ale nepodařilo se mu to. Musím jim pomoct, ale nevím jak. Ta věc, která zabíjí...nevím, co to je. Nevím, jak se jí zbavit. Proto jsem za vámi přišla." každému z nich jsem věnovala krátký pohled, avšak čtveřice vlků hleděla na sebe a vypadalo to, jakoby spolu vedli nějakou tichou konverzaci. Ta však netrvala déle než patří vteřin, po kterých se na mě otočili s vážným pohledem ve tváři.

,,Démoni."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Omlouvám se za zpoždění, ale měl jsem docela rušný víkend.
Doufám, že se vám kapitola líbí :). Konečně jsem vás alespoň z části přestal napínat, spokojení :)?
Jinak nahoře máte obrázek místa, kde čtveřici našla ;).
Ren