Vlčí andělé

20. Sbohem

Trvalo jen pár sekund, než můj vlk přebral kontrolu a rozběhl se ven z domu, neboť já nebyla schopná kvůli šoku prakticky vůbec ničeho.
Už ve své andělské podobě jsem vběhla mezi stromy a utíkala směrem, odkud vytí přišlo.

Na území alfy Scotta jsem se dostala v rekordním čase. Nezajímaly mě spadlé větve, pachy zvířat kolem ani výtr, který mi díky mé rychlosti hučel kolem uší. Musela jsem běžet co nejrychleji. Musela jsem se tam dostat co nejdříve. Nesměla jsem ztrácet čas.

Vyběhla jsem na mýtinku, kde stál smečkový dům, ale tam má cesta neskončila. Bez zastavení či zaváhání jsem ho oběhla a opět zamířila mezi stromy. Stalo se to až dál, několik desítek metrů za domem.
S každým krokem jsem byla blíže a také jsem s každým krokem váhal víc a víc nad tím, zda to vůbec chci vidět. Má vlčí stránka však měla jasno a nedala mi žádnou možnost k případným námitkám.

Asi šedesát metrů za domem jsem to konečně zahlédla. Scott ležel ve sněhu s ušima žalostně sklopenýma a před ním leželo tělo. Nikdy jsem nic podobného neviděla, ale i přes to jsem okamžitě věděla, kdo to je.
Byl právě uprostřed přeměny, když byl zabit. Nejspíše přišel jako člověk a ta věc ho napadla. Chtěl se přeměnit, aby se mohl bránit, ale zabilo ho to dříve než to stihl. Hruď měl rozdrápanou a posetou drobnými vlčími chloupky. V břiše měl prázdnou díru, jako všechny ostatní oběti. Měl jen jednu ruku, na jejíchž prstech se už nehty změnily na drápy. Nohy měl zlomené, ale nedokázala jsem říct, zda kvůli proměně, nebo jestli mu je zlomil ten, kdo ho zabil. Tvář mu zdobily škrábance, dlouhé a hluboké, v některých místech odhalující bílou kost. Černé pramínky vlasů slepené krví. V pootevřené puse, ze které vedly zaschlé pramínky krve, jsem zahlédla vlčí tesáky a v jeho mrtvých očích jsem neviděla nic. Prázdný pohled, který upíral k nebi, neprojevoval vůbec nic. Obvyklé jiskřičky byly navždy pryč a z veselého Liama zbylo už jen chladné, zmrzačené tělo, pokryté krví.

Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Chtěla jsem vrátit čas a zabránit tomu, ale nebylo to možné. Chtěla jsem tolik věcí, ale nemohla jsem ani jednu, a tak jsem tam jen stála a mlčky hleděla na scénu před sebou.

Mohlo uplynout několik vteřin, ale také minut, než jsem se vzpamatovala, neboť jsem neměla nejmenší ponětí o čase.

,,Já..."

,,Musíš ho odvézt, vlčice." rozezněl se mou myslí Renův hlas. I přes všechen smutek a bolest jsem pocítila záchvěv povinnosti. Vduchu jsem zapátrala a nemusela jsem hledat ani moc dlouho, než jsem objevila temnou energii. Stačil nepatrný popud a mou bílou srst sežehly plameny, po kterých mi zůstal černý kožich.
Přistoupila jsem k tělu a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Teptve v tu chvíli zvedl Scott, který tam doteď jen ležel, hlavu a zadíval se na mě bolestným pohledem, ve kterém jsem zahlédla i výčitky. Nebyla jsem si jistá, komu patřil, ale rozhodla jsem se to neřešit, což mě stálo dost odhodlání, ale podařilo se.

Zvedla jsem tlapu a položila ji na Liamovu roztrhanou hruď. Jeho tělo obklopily rudé plameny, ze kterých vystoupil vlčí stín. Věnovala jsem mu krátký pohled, zvedla hlavu a zavyla. Před námi se chvíli na to objevila trhlina, jejíž černé šlahouny se plazily po sněhu a zastavily se teprve až kousek od nás.
Otočila jsem se na vlčí stín, načež jsem se s ním v závěsu rozešla vpřed a bez jediného pohledu na Scotta prošla trhlinou.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Omlouvám se, že kapitola vychází až tak pozdě, ale mám poněkud rušný víkend :). Tak, co vy na to?
Ren