Vlčí andělé

5. Snaž se nezírat

Jsem si jistá, že jsme překročili rychlost na všech silnicích.

Křečovitě jsem se držela úchytky na dveřích a v duchu se modlila, aby to nebyla má poslední jízda v životě. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla kluky, kteří na tom byli podobně, a děkovala Bohu a hlavně tomu, kdo vymyslel bezpečnostní pásy. Jen jsem doufala, že v tomhle autě jsou opravdu kvalitní.

Proletěli jsme městem jako raketa. Měla jsem pocit, že jsem na pár semaforech dokonce zahlédla červenou, ale tak nějak jsem tušila, že při naší rychlosti, více než dvě stě kilometrů v hodině, nás ostatní snad ani neviděli a pokud ano, tak jen v podobě černé šmouhy, která se kolem nich mihla.
Když jsme se vyřítili z města, alespoň trošku jsem si oddechla, neboť to děsivé kličkování mezi auty v nadzvukové rychlosti nebyl dvakrát klidný zážitek. Spíše bych to přirovnala k nějakému adrenalinovému sportu, bungee jumpingu, paraglidingu, nebo třeba seskoku z letadla, což rozhodně nebyly věci, kterými bych si běžně krátila volný čas. Nebylo proto divu, že jsem z jeho šílené jízdy neskákala radostí.

,,Pokud se vybouráme, tak ho přerazím." ozval se mi v hlavě Renův hlas.

,,Hah," uchechtla jsem se ironicky, ,,já ho přerazím i tak." dodala jsem se zavrčením, načež se Ren jen uchechtl a zase se stáhl.
Erik mezitím smykem stočil auto a já v tu chvíli měla opravdu nehoráznou chuť ho seřvat a vynadat mu. Bohužel jsem však nedokázala ani otevřít pusu, natož ještě promluvit.
Když auto zamířilo mezi stromy, zadrhl se mi dech a já se v duchu začala modlit ke všem svatým, abychom to přežili. Naštěstí mezi nimi Erik kličkoval jako profík, vypadalo to, že onu trasu nejede poprvé a přesně zná cestu.
Po několika minutách, které mi i přes děsivou rychlost připadaly jako hodiny, auto konečně spomalilo, až nakonec úplně zastavilo. Ostražitě jsem se rozhlédla, ale ani to, že stojíme, nedokázalo ještě nějakou dobu uvolnit můj křečovitý stisk na madle u dveří. Teprve o několik hlubokých nádechu později jsem dokázala uvolnit svaly a spustit ruku do klína. Napočítala jsem v duchu do tří a pomalu dveře otevřela. Můj strach a obavy se změnily na vztek. Z auta jsem vystoupila až děsivě pomalu a pohledem vyhledala toho, kdo tohle všechno způsobil. Erik stál s úsměvem opřený o kapotu, avšak když pohlédl na mě, úsměv mu povadl. Zavřela jsem za sebou dveře a klidným krokem jsem se k němu začala přibližovat. Byla jsem vzteky bez sebe. Z hrdla se mi vydralo zavrčení a než se Erik vzpamatoval, skočila jsem po něm, shodila ho na zem a obkročmo si mu sedla na hruď.

,,Co to mělo být!? Zbláznil ses!? Chtěl si nás zabít, nebo co!? Tobě snad úplně přeskočilo!" křičela jsem na něj a věty prokládala vrčením, přičemž mou tvář celou dobu neopustil naštvaný výraz.
Když mi po chvíli došla slova, naposled jsem na něj agresivně zavrčela, načež jsem z něj vstala a oprášila si kalhoty, které však bohužel kvůli zasněžené zemi zůstaly mokré.

Akiva se Samem zatím vystoupili z auta a celou scénu jen mlčky sledovali.
Můj vlk vrčel, byl pěkně naštvaný a skenoval omegy pátravým pohledem s úmyslem zjistit, zda jsou v pořadu. Naštěstí byly, ale kdyby měly zkřivený jediný vlas, opět bych po něm skočila a tentokrát by z toho nevyvázl tak lehce.
S výdechem jsem se opět otočila k domu a nezapomněla přitom Erika ještě jednou obdarovat varovným a naštvaným pohledem.

,,Pojďte, kluci." broukla jsem a rozešla se ke dveřím domu, před kterým jsme zastavili. Než jsem na ně však stihla zaklepat, otevřely se a předemnou stanul další vlkodlak. Byl vysoký, oblečený v teplácích a mikině a na tváři mu hrál pobavený úsměv.

,,Kdo jste?" zeptal se mile.

,,Já jsem Viktorie a tohle je Akiva a Samuel. Přišla jsem za alfou Matthewem." odvětila jsem tedy co nejmileji, přece jen on zatím žádnou blbost neudělal.

,,Akiva?" zarazil se, a když pohlédl za mě, usmál se.

,,Ahoj Akivo, rád tě po tak dlouhé době vidím." pronesl a Akiva se pousmál a přikývl.

,,Pojďte za mnou." broukl a pohledem na chvíli zalétl k Erikovi, který se už konečně vyškrábal na nohy a teď stál opřený o kapotu auta s mokrým oblečením a zmateným a taky trochu zděšením výrazem.

,,Já ti říkal, že nemáš jezdit jako magor." vysmál se mu, načež ustoupil ode dveří a nechal nás vejít.

Dům vypadal opravdu útulně. Většina věcí byla ze dřeva, což působilo velmi pěkně. Obýváku dominovala velká pohovka s hnědým potahem, naproti níž byl ve stěně, obložené dřevem, zabudovaný krb, nad kterým visela televize. Před pohovkou stál na bílé ovčí kožešině dřevěný stolek s několika časopisy. Nalevo ode dveří byla kuchyně, opět s dřevěným vybavením v podobě linky, skříněk a lednice, která jako jediná byla nejspíše z nerezu. S kuchyní byla spojená jídelna s jedním dlouhým stolem, jehož barva připomínala med, a kolem něj byly rozestavěné židle. Všechno mi to připomínalo tak trochu loveckou chatu, což byla vlastně docela ironie, když ji obývali vlkodlaci.

,,Posaďte se prosím, zajdu pro alfu." pobídl nás a ukázal na pohovku, načež odešel jednou z chodeb pryč. S kluky jsem se tedy posadila a začala si podrobněji prohlížet obývák. Většina časopisů na stole byla rozhodně pro kutily. V jednom byl návod na zahradní altánek, v druhém na houpačku a třetí obsahoval návod na výrobu velmi zajímavé lampy z kytary. Čtvrtý, jako jediný zavřený, byl určený nejspíše pro hráče videoher a milovníky filmů.
Pohledem jsem sjela na bílou kožešinu a odolala nutkání se jí dotknout. Vypadala tak huňatá a heboučká.
Hlavou mi proběhla myšlenka, jaké to tu asi musí být večer. Za okny zasněžený les, v krbu praskající oheň, k tomu nějaký dobrý film a popcorn. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála a vydechla. Určitě to musí být úžasné.
Z mého přemýšlení mě však vyrušily kroky, které se jejich tvůrce nesnažil nijak tišit. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila pach alfy.

,,Dobrý den." promluvil jako první Matthew a postavil se tak, abych na něj viděla.
Byl vysoký a taky docela svalnatý. Měl na sobě obyčejné tmavě modré tričko a šedé tepláky s bílými ponožkami. Co mě však na první pohled zaujalo byly jeho vlasy. Byly trochu delší, takže je měl seplé v malém culíku, přesto mu však několik fialových pramínků padalo do zelených očí. I když jsem se snažila nezírat, nějakou dobu mi trvalo, než jsem od jeho fialové kštice odtrhla zrak, zadívala se mu do očí a oplatila mu pozdrav.

,,Alfo Matthewe, ráda vás poznávám."

,,Potěšení na mé straně, ale nyní k věci, kdo jste a proč jste za mnou přišla?" zeptal se a pohledem zabloudil ke klukům.

,,Akivo?" překvapeně zamrkal.

,,Alfo Matthewe." usmál se Akiva.

,,Už je to doba, co jsi od nás odešel. Jak se máš?"

,,Dobře, mám se dobře." věnoval mu drobný úsměv a natiskl se na Sama.

,,To jsem rád takže...proč jste tedy přišli?" otočil se opět na mě.

,,Alfo Matthewe, já jsem Viktorie, Vlčí anděl a královna všech vlkodlaků. Dohlížím na dodržování vlkodlačích zákonů a navštěvuji smečky." pronesla jsem a vstala z pohovky.
Matthew na mě chvíli koukal, než se mu rozšířili zorničky a sklonil hlavu.

,,Královno..."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Přeji vám pěkné Velikonoce :). A pokud někdo z vás chodí na šlahačku, tak i bohatou výslužku ;).
Ren