Vlčí andělé

23. Ve sněhových závějích

,,Cože? Démoni? Ale vždyť..." nevěděla jsem co říct, démoni přece neexistovali. Po chvíli jsem si však vzpomněla na příběh, který mi Ren vyprávěl, když jsme se poprvé setkali. To ale nic moc nevysvětlovalo.

,,Ale vždyť jste všechny démony zabili." zakroutila jsem zmateně hlavou. Bajard švihl ocasem a tiše zabručel.

,,Vystopovali jsme je až do jedné jeskyně a zabili všechny, které jsme tam našli." pronesl šedák.

,,Nejspíše tam ale nebyli všichni." dodal zamračeně Leuz a seskočil o kámen níž. Jeho pohyby byly tak ladné a majestátní, že jsem na pár vteřin zapomněla na problém, který jsme právě řešili.

,,Nikdy se však nestalo, že by zaútočili na vlkodlaka. Zabíjeli jen lidi." pokračoval hnědák.

,,To teď ze začátku taky, teprve dnes zabil Liama..." smutně jsme sklopila uši a sklonila hlavu. Pořád to bolelo a bylo mi jasné, že to jen tak nezmizí.

,,Jak jste je vlastně dokázali vystopovat? Vždyť po nich nezůstane jediná stopa." vzhlédla jsem a s očekáváním se na ně zahleděla. Kdyby mi řekli, jak je našli a zabili, mohla bych to udělat také a tím by se celý problém vyřešil.

,,Šli jsme po pachu krve, smrti a temna. Nebyli moc opatrní, nechávali za sebou občas polámané větve, pošlapanou trávu a dokonce i škrábance na kmenech stromů. Pro člověka by jejich stopování bylo možná trochu složité, ale my jako vlkodlaci, jsme to zvládli celkem rychle a bez větších problémů." odpověděl Bron, posadil se a obmotal si svůj černý ocas kolem nohou, díky čemuž mi začal trochu připomínat kočku.

,,Ale tenhle je opatrný a pečlivý. Nenechává stopy, ani pořádný pach. Co když to není démon?" nadhodila jsem zamyšleně, neboť jejich popis se na momentální situaci moc nehodil.

,,To ne, je to démon, spíše bych ale řekl, že už mnohem zkušenější a schopnější. Možná se poučil z toho, co se ostatním stalo, a začal být opatrnější. Také to vypadá, že zabíjením lidí pouze nabíral sílu. Zabít člověka není těžké, je to jako vzít dítěti hračku, ještě k tomu když je ten člověk neozbrojený. Zabít vlkodlaka chce více síly, ale odměna je také větší. Vlkodlačí tělo má...no, více živin, pokud mluvíme o tom, že ho...z části sežral." snažil se vysvětlit Leuz, ale i když se pokoušel volit svá slova, bolelo to. Představa, že ten démon Liama...

,,Ale jak ho tedy zastavím?" zaskučela jsem.

,,Démoni sice vypadají jako stíny, ale mají hmotnou podobu, můžeš se jich dotknout, a tak je můžeš i zabít. Stačí, když jim vyrveš srdce."

,,Démoni mají srdce?" naklonila jsem hlavu na stranu a nedůvěřivě si Bajarda prohlédla. Nedokázala jsem si představit, že by taková stvůra, zabíjející nevinné, mohla mít srdce.

,,Cokoliv co žije musí mít srdce, bez něj se žít nedá." odvětil tentokrát Leuz učitelským tónem, díky kterému jsem se kvůli své otázce začala cítit trochu hloupě.

,,Aha, no...to dává smysl." pronesla jsem tedy, aby nevládlo to poněkud trapné ticho. Čtveřice vlků jen přikývla a dále už to díky Bohu nerozebírala.

,,Takže mu musím vyrvat srdce, abych ho zabila, ale jak ho vůbec najdu?" vlci se po sobě podívali. Vypadali zamyšleně a já jen vduchu doufala, že mi dají nějakou radu.

,,Podle toho, co říkáš, je mnohem opatrnější, než démoni, se kterými jsme se setkali mi. Upřímně nevím, co ti mám poradit." promluvil jako první Bajard a omluvně sklopil uši.

,,Snad jen, aby sis všímala detailů a maličkostí. Byť je to démon, neznamená to, že nedělá chyby, proto buď pozorná." dodal Rumon a věnoval mi povzbudivý pohled se zubatým vlčím úsměvem.

,,Dobrá, děkuji vám za vše, moc jste mi pomohli." upřímně jsem poděkovala a krátce se uklonila.

,,Není za co, rádi jsme pomohli a přejeme ti hodně štěstí." oplatil mi úklonu a usmál se na mě.

,,Ráda jsem vás poznala." pronesla jsem, a když jsme se rozloučili, seskočila jsem z kamenů a rozešla se k lesu, kde jsem se ještě naposled otočila. Čtveřice vlků opět seděla, či ležela na místech, kde jsem je poprvé našla, a téměř nic nenaznačovalo tomu, že by se naše konverzace uskutečnila. Snad jediným důkazem bylo to, že všechny jejich pohledy směřovaly na mě.

,,Děkuji." zašeptala jsem naposled a rozběhla se do lesa.
Zanedlouho jsem doběhla na louku, kde stále čekala otevřená trhlina. Ani jsem se nezastavila a proběhla jí do zasněženého lesa. Zavytím jsem jí poté zavřela, a když se má srst opět změnila na bílou, teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že hustě chumelí. I navzdory tomu jsem však zahlédla Scotta, který už z části zasněžený ležel vedle Liamova těla a se zavřenýma očima tiše a žalostně kňučel.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Opět se omlouvám za zpoždění, ale víkend byl zase rušný. Příště se ale vynasnažím vydat kapitolu v čas.
Tak co na to říkáte?
Ren