You're bad for me

Miluju ho?

,,Ááá, takže žeby příští spolumajitelka mého, našeho rodinného hotelu? Co na to říkáš? Tak to by mohla i ona už dnes podepsat ty papíry ne? Přece jen už jsem starý a tak chci, aby to tu oficiálně patřilo tobě, Jamesi. Co nejdříve. Takže Meggie, já doufám, že do toho půjdeš i s Jamesem!" 

CO PROSÍM? 

,,C-co prosím?" zopakuji nahlas mou myšlenku. Přesně tak zní jediná věta, kterou jsem schopná vyslovit . Na nic víc se vážně nezmůžu. Čekala jsem cokoli, ale tohle je moc. Dokonce jsem zkousla i to, že jsem teď něco jako 'Jamesova holka' ale nějaká spolumajitelka? To prostě ne!

   ,,Podívej Jamesi, tvůj děda je sice hrozně fajn a já ho ráda poznala, klidně ti pomůžu s těma papírama nebo o čem jste to tam mluvili, ale tohle po mě nemůžeš chtít! Není to náhodou i protizákonné?" lamentuji tak hlasitě, že se za námi otáčejí už i cizí lidé. A že jich není málo. Mám chuť na ně zařvat něco hodně neslušného, bohužel má francouzština selhává.
Zpět do hotelu, myslím, do našeho hotelu.. prostě za panem profesorem Morrisem se vracíme stejnou cestou, stejnými ulicemi, kterými jsme přišli. Nevím, proč jsme nejeli autobusem nebo taxíkem. Naše ubytování je totiž zatím ještě v nedohlednu. Když se letmo rozhlédnu kolem sebe, uvědomuji si, že se tu vlastně nic nezměnilo. Jen se pomalu začíná stmívat a to oznamuje jen jediné, že bychom si měli pohnout!

James jde po mém boku. Nebo spíš já jdu po jeho boku (jako by to nebylo jedno). Oba mlčíme. Já po něm sice někdy trochu vyjedu za to, že mám hned dědit hotel, za jeho dědu a za celou tu věc s Francií, ale jinak jsem vcelku ticho, přísahám.

,,Tak odpovíš mi na to něco?" zastavuji se, už mi dochází trpělivost a z toho ticha mi začíná pomalu přeskakovat. 

James se na mou prosbu pozastaví. Zkoumavě si mě prohlíží, ruce v kapsách. Černé vlasy má vyčesané nahoru, ostatně jako vždy. Tělo mu obepíná flanelová kostkovaná košile. Pomalu přivírá oči, zužuje zrak. ,,Ale to, že jsi moje holka, ti asi už nevadí, že ?" zasměje se.

,,Nechodíme spolu a nesměj se mi! Já tady řeším něco důležitého!" naštvaně špulím rty. V žilách mi vře krev a nejraději bych někoho udeřila a to se u mě moc často nestává!

,,Zatím ne," konstatuje James s vážnou tváří, zadržujíc smích.

,,Jenomže ty si z toho všeho jen děláš srandu, ale tvůj děda to myslel vážně! To si tě mám jako ve svých sedmnácti vzít? Však ono je jedno, že tě znám asi dva týdny, ne? Vždyť je to totálně uhozené! Já tě vlastně ani pořádně neznám! Do nedávna jsem o žádném dědovi vůbec neslyšela. Ani o tom, že jsi poloviční Francouz sakra! Víš co? Budeme mít hotel a hodně dětí. A koupíš mi jedno porsche nebo radši dvě?" snažím se nevyznít moc histericky, bohužel se mi to očividně moc nedaří. S očekáváním pozoruji doposud klidného Jamese. 

,,Víš co?" chytá mě za rameno, ,,nech to být. Děda plácl kravinu. On je jen hodně nemocný a tak to chce mít všechno z krku. Jako snad to chápeš. A prostě by mě rád viděl po boku nějaké holky. Abych na to všechno nebyl sám. Navíc on se ženil v osmnácti, takže to všechno vidí jinak," usmívá se od ucha k uchu James. 

,,Nevím co ti na to říct. Já ho chápu, ale tohle po mě nikdo nemůže chtít ne ? Vždyť je mi sedmnáct. Jen sedmnáct!" znovu, aniž bych to tušila zvyšuji hlas. 

,,Bože ty jseš tak roztomilá, když se zlobíš," usmívá se na mě James. V očích znovu tu jiskru. Jen teď vypadá trošku jinak. 

Naštvaně se rovnám a zakládám si ruce na prsou. Snažím se přijít na nějakou dobrou myšlenku, kterou bych Jamese 'setřela' ale nic mě nenapadá (jako vždy), zkrátka v tomhle nejsem dobrá aspoň ne tak, jako on a tak mé podvědomí vytahuje bílou vlajku na důkaz kapitulace a já se dávám znovu do kroku. 

,,Ale notááák Meggie," křičí na mě James. V jeho hlase je slyšet známka po pobavení. Samozřejmě na můj účet.

S povzdechnutím protáčím oči. ,,Za chvíli máme být doma. Jakože v hotelu, chápeš? A před náma je ještě celkem kus cesty jestlisi to  neuvědomuješ. Takže dobrá tedy, co navrhuješ ty ?" odpovídám mu bez toho abych se otočila nebo aspoň zastavila, takže mu momentálně nevidím do tváře. Na to jsem až příliš rozrušená. 

,,Megg, stůj. Stejně nevíš kam máš jít. A navíc náš hotel, teda hotel ve kterém jsme teď ubytovaní je hned za rohem. Akorát jsme šli jinou cestou, takže klid," Dobíhá mě James. Chytá mě za ruku a obrací čelem k sobě, což způsobuje, že se musím chtě, nechtě zastavit. Odvracím hlavu, ale on ji jemně pohladí, čímž mě donutí udržovat s ním oční kontakt. V tu chvíli mnou projede ten známý elektrický šok a opět mi selhávají kolena. V jeho očích se přímo ztrácím. Padám z útesu neznámo kam...

,,Miluju tě," vydechne potichu. A já vím, že tato slova patří mě. Jenom mě, bez ohledu na to, kolik lidí se právě nachází kolem nás. Teď jsme jenom my. Jenom James a já. Příjdu si jako bychom byli jen jedna duše. Svět kolem nás jako by zmizel. Tyto dvě slova fungují jako zaklínadlo. Uvádějí mě do tranzu a mění celý můj přístup. Nevím, co mám odpovědět. Bojím se, že odpovím špatně. Něco k němu určitě cítím, ale miluju  ho ? 

Další část:) Snad se Vám líbí.:) Jsem ráda za každé přečtení!:)