You're bad for me

Bella a Simon

Seděla jsem v letadle do Paříže, opřená o vcelku pohodlné sedadlo. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, většinou se týkaly Jamese. Přemýšlela jsem, jestli je tahle celá na rychlo plánovaná akce dobrým nápadem. Když však letadlo vzlétlo, pokusila jsem se své myšlenky zanechat pod sebou na zemi, protože já už byla mezi zemí a nebem tam někde v atmosféře...

Vedle mě spala menší holčička. V ruce držela panenku, jako by se bála, že by jí ji mohl někdo vzít. Představila jsem si sebe v této situaci a neubránila se úsměvu. Hlavu jsem si opřela o okénko a zahleděla se do sněhově bílých obláčků. Nevím, jak dlouho jsem letěla. Po nějaké době jsem ztratila pojem o čase, vytáhla jsem svou knížku a začala běhat očima po jejích stránkách.

 Na letišti mě čekal Simon. Bratranec Samanthy, kterého jsem viděla poprvé v životě. Stál uprostřed davu mačkajících se lidí s velkou cedulí, na níž bylo napsáno mé jméno, podle které jsem jej také poznala. Fakt, že v mém jméně zaměnil pár písmenek jsem nechala plavat, protože jsem věděla. že je to Francouz srdcem i duší a s Amerikou už ho nepojí vůbec nic. Natáčel hlavu na všechny možné strany, přičemž vypadal daleko zmatenější než jsem byla já.
 ,,Ahoj, Maggie," přivítal mě svou špatnou angličtinou, když jsem se se svým kufrem vydala přímo k němu. Mohlo mu být něco okolo pětadvaceti.Měl milý úsměv a sympatické oči. Byl podobný Samanthě, teda aspoň mi to tak přišlo. Ve tváři jej s ní pojil ostře řezaný nos a plné růžové rty.
 Simon tu byl proto, abych se v tak velkém městě sama neztratila, přeci jen - co si budeme povídat - můj orientační smysl nijak zvlášť nevynikal. 
 ,,Tak jaká byla cesta?" drmolil ne moc dobrou angličtinou. Byl tak o tři hlavy vyšší než já a hubený, i přes to však působil přitažlivě.
 ,,V pohodě. Jen byla trošku dlouhá." Oči se mi pomalu klížily k sobě. Byla jsem úplně vyřízená. V letadle jsem nemohla usnout, nedovolil mi to úchvatný výhled, jež mi malé okénko nabízelo.

Simon mi pomohl s kufrem a ukázal mi své malé auto. ,,Pojď, pojedeš k nám, měla by ses pořádně prospat." Neměla jsem sílu ptát se na otázky, které mě zajímaly, a tak jsem prostě bez dalších námitek nasedla na sedadlo spolujezdce.
 Nejeli jsme dlouho, mladík bydlel od letiště jen pár bloků. Celou cestu jsem mlčela. Byla jsem nervózní ze svého setkání s Jamesem, o kterém tou dobou neměl nejmenší tušení. Modlila jsem se, abych tohoto gesta nelitovala a v duchu proklínala Samanthu, že mě do něčeho takového přinutila. 

 ,,Takže ty jsi Samanthina nejlepší kamarádka? Dost mi o tobě vyprávěla. Už když jsem byl minulé léto u ní," řekl Simon zpěvně, čímž prolomil ticho, které mi ale vůbec nevadilo. Spíš naopak.
 Přikývla jsem.  Na víc jsem se nezmohla. Byla jsem lapena v síti vlastních myšlenek, zatímco jsem upřeně pozorovala ubíhající cestu. Když jsme míjeli hotel, ve kterém jsme byli ubytováni minulý rok se třídou, vrátily se mi vzpomínky na Paříž. Na tu Paříž, kterou jsem poznávala s Jamesem.  Bylo to poprvé, co se mi otevřel. Řekl mi o svém osudu, odhalil mi část své minulosti. Vzpomněla jsem si na pokoj, který jsme museli sdílet a na hezké chvilky, které zůstaly navždy uvězněné v tomto městě.
 Simon se doširoka usmál. ,,Doufám, že ti za to ten kluk stojí."

Na chvilku mě Simonova slova zarazila. Nenapadlo mě, že bude vědět o mě a Jamesovi. Užuž jsem se ho chtěla zeptat na nějaké podrobnosti, potom jsem se ale rozhodla, že bude lepší nerozpyplávat to. ,,To doufám taky."

 ,,Já bych to pro svoji Bell udělal taky, kdyby ode mě byla tak daleko. Je to náhodou moc hezké gesto. I když jsem zastánce toho, že by měl za holčinou jezdit kluk a ne naopak." Po těchto slovech se naše konverzace rozplynula ve vzduchu. O to, kolik toho o mě a Jamesovi Simon ví, jsem se radši už vůbec nezajímala.
 Jak jsem později zjistila, Bella byla Simonova přítelkyně. Drobná, snědá holčina s kudrnatými vlasy a plnými rty už nás netrpělivě očekávala před Simonovým bytem, bydlel v malém činžovém domě. Hned co jsem vystoupila z auta mě pevně objala, jako bychom se neviděly roky. 
 ,,Já jsem Bella Francoa," usmála se na mě a napřáhla ke mě svou ruku, kterou jsem bez váhání přijala. Sálala z ní velmi pozitivní energie, tak, jako ze Simona. A i když jsme se neznaly, přišla mi blízká. ,,Oh, zlatíčko, vypadáš unaveně. Pojď za mnou, měla by ses trochu prospat," věnovala mi jeden starostlivý pohled a než jsem stihla cokoli namítnout, chytla mě za ruku a tahala napříč malým, avšak útulným bytečkem. 
 ,,Tohle je tvoje ložnice." Ukázala mi malý, ale za to útulný pokojík. ,,Já vím, není to nic moc, dřív tu bývala Simonova pracovna, to proto je tu ten velký stůl a kupa papírů. Neboj, po dobu, co tu budeš, ti tu Simon chodit nebude. A já doufám, že ti to tu bude stačit. Aspoň na těch pár dnů."
 ,,Děkuju, je to skvělé." Líbila se mi Belliina štědrost. ,,To jste nemuseli. Vlastně jsem u vás dlouho zůstat nechtěla," pokusila jsem se o úsměv.
 Za Belliinou postavou se objevil usměvavý Simon. Pohled na ně mě zároveň těšil, ale i bolel. Vypadali tak šťastní. Neměli skoro nic a přitom měli celý svět. Měli jeden druhého. 
 ,,Ale zlato, u nás budeš vždycky vítaná, ano?" Bella se opřela o dveře a obdařila mě úsměvem. Oceňovala jsem na ní její náklonnost vůči mě.
 Mlčky jsem přikývla.
 ,,Tak, teď se pěkně prospi, potřebuješ nabrat energii. Zatím. - Šup, šup," Strčila Simona ze dveří a s úsměvem na rtech je potichu zavřela.
 Položila jsem se na postel, z níž jsem viděla do okna. Venku, na ulici, bylo rušno, a tak jsem si do uší nasadila sluchátka, zapnula svou oblíbenou písničku a s dobrým pocitem, který mi přinesli Bella se Simonem, hluboce usnula.
 Když jsem se  probudila, nevěděla jsem, jestli už je ráno a nebo týž den. Převlékla jsem se do čistých šatů a vydala se prozkoumat malý byt. Byteček nebyl nijak zvlášť velký, ale byl velice útulný a uklizený. Skládal se z obýváku, spojeného s kuchyní odděleného barem a dvou pokojů, z nichž jeden sloužil jako ložnice a druhý jako Simonova pracovna, ve které jsem spala. Vše bylo zařízeno moderně. Dokonce i tak malinké detaily, jako je třeba váza na kuchyňském stole, byla ve stejné barvě jako krémové závěsy.
 ,,Jak ses prospala?" zeptala se mě Bella, sedící za malým světlým stolkem. Než jsem přišla, četla si knížku. 
 Oplatila jsem jí úsměv a přisedla  si k ní. ,,Co to čteš?" pohlédla jsem na modrou knížku. 
 ,,Shakespeara."
 Znovu mi zacukaly koutky úst. ,,Toho jsem četla taky." Byla jsem nesmírně vděčná za to, že Bella umí anglicky. S mou francouzštinou bychom se asi nedomluvily. ,,Máte moc hezký byt," poznamenala jsem po chvilce ticha. 
 Bella mi poděkovala. Chvíli ještě něco drmolila. 
 ,,Nechceš zajít na kafe? Znám tady poblíž jednu super kavárnu. Simon je v práci a vrátí se až večer. Tak bychom si mohly udělat menší dámskou jízdu," mrkla na mě s jiskrou v oku. Bella mi přirostla k srdci tak rychle, že sama nevím, jak se to vlastně stalo. Měla jsem radost, že se tu mám už první den s kým bavit. 

 ,,Tady chodím nejraději. Zašíváme se tu se Simonem skoro každý pátek, je to takové naše místečko," ušklíbla se má nová kamarádka. I když byla starší, asi o pět let, stále jsme si měly o čem povídat.
 S Bellou jsme zabraly malý stoleček hned u obrovské prosklené stěny, abychom mohly pozorovat život za vitrínou. 
 Kavárna, ve které jsme seděly, se nacházela přímo ve středu náměstí a nám se naskytl skvělý výhled na fontánu, v níž si hrály malé děti a jejich rodiče sedící opodál na dřevěných lavičkách, na ně dávali pozor. Taky kolem chodilo dost lidí. Někteří si procházku městem užívali, jiní spěchali, div někoho nesrazili. 
 ,,Závidím vám váš vztah," posteskla jsem si. Bella se zájmem naklonila hlavu. 
 ,,Není co závidět. Taky se hádáme, taky po sobě řveme, i když se milujem. Však ty máš taky toho svého kluka. Proto tu konec konců jsi, ne?" svraštila čelo. ,,Podívej, sice nevím, proč sem ten tvůj přítel odcestoval, asi to bylo hodně důležité, když ten tvůj tak skvělou holku nechal doma. Ale ptát se tě na něj nebudu, nic mi do toho není. Já jen... když už jsi tu, měla by jsi za ním jít. Přece si cestovala tak daleko jen kvůli němu. Něco málo zkrátka vím...od Simona," trhla rameny.
 Složila jsem si ruce do klína a pohled upřela na své studené dlaně. Nevěděla jsem, jak celou tuto situaci Belliině zvídavému uchu vysvětlit. ,,Bojím se, že už o mě nestojí. Víš, je to složité."
,,Myslím, že bys za ním měla jít, co nejdříve. Řekni mi jeho jméno, na víc se tě ptát nebudu. Řekni jen to jméno, ať o něm stále nemusíme mluvit jako o tom klukovi." Kamarádka popíjela své kafe. Líbilo se mi, jaký pohled má na život. Oceňovala jsem její optimismus, který z ní přímo čišel. 
 ,,James Cooper."
 To, co se stalo pak jsem nepochopila. Když jsem vyslovila Jamesovo jméno, z Belliina obličeje rázem zmizel úsměv. 

Tak, další část je na světě. Doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit.:)